Otevřít hlavní menu

Změny

Locarnské dohody

Přidáno 886 bajtů, před 9 lety
doplnění
{{Pracuje se}}
[[Image:Bundesarchiv Bild 183-R03618, Locarno, Gustav Stresemann, Chamberlain, Briand.jpg|right|thumb|250px|Zleva doprava, [[Gustav Stresemann]], [[Austen Chamberlain]] a [[Aristide Briand]] během Locarnské konference.]]'''Locarnské dohody''' představovaly sedm smluv uzavřených na konferenci ve [[švýcarsko|švýcarském]] [[Locarno|Locarnu]], která se uskutečnila mezi [[5. říjen|5.]] až [[16. říjen|16. říjnem]] [[1925]]. K formálnímu podpisu zainteresovaných stran došlo [[1. prosinec|1. prosince]] téhož roku v [[Londýn]]ě. Smlouvu signovali zástupci [[československo|československé]], [[Výmarská republika|německé]], [[Spojené království|britské]], [[Belgie|belgické]], [[Třetí republika|francouzské]], [[Italské království|italské]] a [[Druhá polská republika|polské vlády]]. Dohoda měla bezpečnostní charakter mezinárodních záruk německých západních hranic prostřednictvím ''Rýnského garančního paktu'', ovšem východní hranice Německa smluvně zaručeny nebyly, naopak zde existovala možnost jejich revize.
 
 
== Konference ==
Na konferenci v Locarnu 5. až 16. října 1925 byly přítomny Německo, Francie, Velká Británie, a také Belgie, protože se smlouva o vzájemných zárukách mezi signatáři měla týkat nejen francouzsko-německých, ale také belgicko-německých státních hranic. Byly zde přítomny i delegace [[Československo|Československa]] a [[Druhá polská republika|Polska]]. Tato hlavní smlouva, nazývaná jako ''Rýnský garanční pakt'', obsahovala uznání [[status quo|statu quo]] této oblasti, tedy i nově zřízeného demilitarizovaného pásma, všemi přítomnými. Jejími garanty se staly Itálie a Velká Británie, což vedlo k poklesu prestiže Francie jako hlavní evropské velmoci. Za základ byl považován text [[versaillskáversailleská smlouva|versaillskéversailleské smlouvy]].
 
Součástí locarnských smluv se staly arbitrážní smlouvy Německa s Francií a Belgií (ve formě doplňku paktu), dále i rozhodčí smlouvy Německa s Polskem a Československem. V den podpisu sjednala Francie doplnění existujících spojeneckých dohod se svými nejbližšími východními spojenci o garanční smlouvu, která měla Polsku a Československu přinést zmírnění obav z neochoty zabezpečit německé východní hranice.
 
== Důsledky konference ==
Německo následně signovalo 24. dubna 1926 zajišťovací smlouvu o přátelství a neutralitě se [[Sovětský svaz|Sovětským svazem]] (již 12. října 1925 byla uzavřena obchodní smlouva) a 8. září téhož roku se stalo členem Společnosti národů. [[Edvard Beneš]] přenechal místo v Radě této organizace nově příchozímu německému ministru zahraničí Stresemannovi. Ten obdržel se svým francouzským protějškem Briandem [[Nobelova cena za mírmíru|Nobelovu cenu míru]] za rok 1926. Oba dva se dohodli na schůzce v Thoiry, krátce po vstupu Německa do Společnosti národů, že by se francouzské vojsko stáhlo z levého břehu rýna a Německo uhradilo většinu svých reparace|reparací. Tento postup však narazil jak na vnitropolitický odpor v obou státech, tak i nesouhlas Velké Británie, která nebyla nakloněna francouzsko-německému sbližování a jejich bilaterálním smlouvám.
 
Dohody z Locarna byly pozitivním krokem v evropské politice, protože vedly k řešení rúrské krize. Znepřátelené strany se v nich dobrovolně zavazovaly udržovat vzájemný mír. Jejich účinek však měl pouze lokální význam, narozdíl například od [[Ženevský protokol|Ženevské protokolu]].
 
Německo chtělo prostřednitvím těchto dohod opět upevnit své velmocenské postavení, doufalo ve zrušení omezení síly armády, odvolání viny za první světovou válku, přehodnocení předání svých kolonií pod mandátní správu a stát se stálým členem Rady Společnosti národů.<ref>*[[Alexandr Ort|ORT, A.]]: ''Evropa 20. století''. Praha 2000, s. 54</ref>
 
==Odkazy==