Locarnské dohody: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
dopnění
dopl.
Řádek 1:
{{Pracuje se}}
[[Image:Bundesarchiv Bild 183-R03618, Locarno, Gustav Stresemann, Chamberlain, Briand.jpg|right|thumb|250px|Zleva doprava, [[Gustav Stresemann]], [[Austen Chamberlain]] a [[Aristide Briand]] během Locarnské konference.]]'''Locarnské dohody''' představovaly sedm smluv uzavřených na konferenci ve [[švýcarsko|švýcarském]] [[Locarno|Locarnu]], která se uskutečnila mezi [[5. říjen|5.]] až [[16. říjen|16. říjnem]] [[1925]]. K formálnímu podpisu zainteresovaných stran došlo [[1. prosinec|1. prosince]] téhož roku v [[Londýn]]ě. Smlouvu signovali zástupci [[československo|československé]], [[Výmarská republika|německé]], [[Spojené království|britské]], [[Belgie|belgické]], [[Třetí republika|francouzské]], [[Italské království|italské]] a [[PolskoDruhá polská republika|polské vlády]]. Dohoda měla bezpečnostní charakter mezinárodních záruk německých západních hranic prostřednictvím [[Rýnský garanční pakt|''Rýnského garančního paktu]]'', ovšem východní hranice Německa smluvně zaručeny nebyly, naopak zde existovala možnost jejich revize.
 
Tato konference je hodnocena jako rozhodující moment předurčující svými důsledky další vývoj na [[Evropa|evropském kontinentě]] až ke [[druhá světová válka|druhé světové válce]].<ref>{{Citace monografie
Řádek 21:
Mezinárodní situace po [[Rúrská krize|rúrské krizi]], která měla kořeny v okupaci [[Porúří]], znamenala pro poraženou velmoc [[první světová válka|první světové války]] [[Výmarská republika|Německo]] posílení pozice vzhledem k přijetí [[Dawesův plán|Dawesova plánu]]. Velká Británie vzhledem k britsko-francouzskému antagonizmu ve [[velmoc]]enské politice podporovala touhu Německa po znovunabytí velmocenských pozic. Naopak [[Třetí republika|Francie]] se svými spojenci zaznamenala pokles vlivu v mezinárodním řádu. Negativním bezpečnostním momentem byla také neochota [[Spojené království|Velké Británie]] podepsat [[Ženevský protokol]], což způsobilo konec snah mezinárodních garancí kolektivní bezpečnosti.
 
Německo skrze svého ministra zahraničí [[Gustav Stresemann|Gustava Stresemanna]] podalo [[9. únor]]a [[1925]] [[memorandum]] Francii, Itálii a Velké Británii, ve kterém sdělovalo ochotu přistoupit na záruky svých hranic vytyčených po první světo válce na [[Rýn]]u. Cílem bylo také zmírnění historického francouzsko-německého napětí, všechni čtyři účastníci se měli zříci války jako nástroje vedení politiky. O východních hranicích a jejich garancích se však nemělo vůbec jednat. To se shodovalo s britským vedením politiky, nikterak se smluvně neangažovat ve [[Střední Evropa|střední Evropě]]. Spory měly být řešeny prostřednictvím [[arbitráž]]ních smluv. Takové dohody chtělo Německo vytvořit i s dalšími zeměmi. Za orgán arbitráže, který měl vynášet nálezy, byla označena Rada [[Společnost národů|Společnosti národů]]. Tento krok nutně předpokládal přijetí Německa do této mezinárodní organizace.
 
[[Československo]] a [[Druhá polská republika|Polsko]], díky neochotě aplikovat stejné záruky i na východní německé hranice jako na ty západní, se postavily k idee Rýnského garančního paktu vlažně až odmítavě. Francouzské příznivější přijetí tohoto plánu umožnila výměna na postu ministra zahraničí, kterým se stal [[Aristide Briand]]. Jeho snahy o změnu plánu, který by zaručoval garance také pro středovropské země (východní hranice Německa), nezískal narazil na neochotu Velké Británie.
 
== Konference ==
Na konferenci v Locarnu 5. až 16. října 1925 byly přítomny Německo, Francie, Velká Británie, a také Belgie, protože se smlouva o vzájemných zárukách mezi signatáři měla týkat nejen francouzsko-německých, ale také belgicko-německých státních hranic. Tato hlavní smlouva, nazývaná jako ''Rýnský garanční pakt'', obsahovala uznání [[status quo|statu quo]] této oblasti, tedy i nově zřízeného demilitarizovaného pásma, všemi přítomnými. Jejími garanty se staly Itálie a Velká Británie, což vedlo k poklesu prestiže Francie jako hlavní evropské velmoci. Za základ byl považován text [[versaillská smlouva|versaillské smlouvy]].
 
Součástí locarnských smluv se staly arbitrážní smlouvy Německa s Francií a Belgií (ve formě doplňku paktu), dále i rozhodčí smlouvy Německa s Polskem a Československem. V den podpisu sjednala Francie doplnění existujících spojeneckých dohod se svými nejbližšími východními spojenci o garanční smlouvu, která měla Polsku a Československu přinést zmírnění obav z neochoty zabezpečit německé východní hranice.
 
== Důsledky konference ==
Německo následně signovalo 24. dubna 1926 zajišťovací smlouvu se [[Sovětský svaz|Sovětským svazem]] a 8. září téhož roku se stalo členem Společnosti národů. [[Edvard Beneš]] přenechal místo v Radě této organizace nově příchozímu německému ministru zahraničí Stresemannovi. Ten obdržel se svým francouzským protějškem Briandem [[Nobelova cena za mír|Nobelovu cenu míru]] za rok 1926. Oba dva se dohodli na schůzce v Thoiry, krátce po vstupu Německa do Společnosti národů, že by se francouzské vojsko stáhlo z levého břehu rýna a Německo uhradilo většinu svých reparace|reparací. Tento postup však narazil jak na vnitropolitický odpor v obou státech, tak i nesouhlas Velké Británie, která nebyla nakloněna francouzsko-německému sbližování a bilaterálním smlouvám
 
 
 
==Odkazy==