Antonín Vranický: Porovnání verzí

Jako jeho bratr byl Antonín Vranický přítel [[Joseph Haydn|Haydna]] a [[Ludwig van Beethoven|Beethovena]]. (Haydn schválil Vranického úpravu oratoria Stvoření pro smyčcový kvartet.) Jako skladatel, umělec a učitel byl zakladatelem vídeňské houslové školy. Pro svou pedagogickou praxi používal vlastní didaktickou práci The Violin Foundament. Jeho žáky byli výjimeční houslisté [[Ignaz Schuppanzigha]] a [[Joseph Mayseder]]. Vranického početné houslové koncerty stály na pomezí klasického a romantického stylu. Jeho 21 publikovaných smyčcových kvartetů jsou rané příklady objevujícího se divadelního stylu ve vídeňské komorní hudbě. Symfonie, většinou sestávající ze čtyř částí s pomalým úvodem, zůstávají v klasickém stylu, přesto jsou dvě programní: symfonie ''Afrodita'' z roku [[1792]], složená pro svatbu knížete Lobkowitze s kněžnou von Schwarzenberg, a ''symfonie D dur'' z roku [[1796]]. Ta má pět částí nazvaných Výbuch žhavé radosti, Něžný pocit vděčnosti, Veselé vyjádření splacené lásky (menuet s dvěma trii), Sladké pocity a Požehnání, s rysy Beethovenovy Pastorální symfonie. S výjimkou houslového koncertu opus 11 a několika komorních kousků Vranického práce zůstávaly pouze v rukopisech, většina v bývalé Lobkowitzově sbírce, nyní v Národním muzeu v Praze. Jeho dcery Anna-Kraus Vranická ([[1801]]–[[1851]]) a Karolína Seidler-Vranická ([[1790]]–[[1872]]) byly velmi významné zpěvačky; Karolína hrála první Agátu v Čarostřelci od Carla Marii von Webera. Jeho synové Friedrich ([[cellista]]) a Antonín (houslista) byli členy dvorního divadelního orchestru ve [[Vídeň|Vídni]].