César Antonovič Kjui: Porovnání verzí

'''César Antonovič Kjui''', známý také pod [[angličtina|anglickým]] jménem '''César Cui''' ([[ruština|rusky]]: '''Цезарь Антонович Кюи''', ''Tsezar' Antonovič Kjui'') ([[6. leden|6. ledna]] [[1835]] (podle [[juliánský kalendář|juliánského kalendáře]]), [[Vilnius]] - [[13. březen|13. března]] [[1918]], [[Petrohrad]]) byl [[Rusové|Rus]] s [[Francie|francouzským]] a [[Litva|litevským]] původem, který vynikl především jako přední [[skladatel]] [[romantismus (hudba)|hudebního romantismu]] a významný člen tzv. [[Pětka (umělecká skupina)|Ruské pětky]], skupiny ruských skladatelů pod vedením [[Milij Alexejevič Balakirev|Milija Balakireva]], která se oddala specificky ruské hudbě. Výrazně se zapsal do dějin hudby i svou výraznou činností hudebního [[kritik]]a a je znám i jako armádní [[důstojník]].

 

 

 

Kjuj se narodil ve [[Vilnius]]u do římsko-katolické rodině jako nejmladší z pěti dětí. Jeho otec francouzského původu Antoine (v ruštině se jmenoval Anton Leonardovich) se do Ruska dostal jako člen napoleonovy armády v roce [[1812]], usadil se po porážce ve Vilniusu a vzal si zde místní ženu Juliu Gucewiczovou. V tomto prostředí se učil Kjui několika jazykům včetně francouzštiny, ruštiny a litvenštiny. V roce [[1850]] byl Kjui poslán do [[Petrohrad]]u aby se připravil na studia na stavební škole Chief. Se studii začal ve věku 16 let. V roce [[1855]] absolvoval studia na Akademii a v roce [[1857]] započal svou úspěšnou vojenskou kariéru jako instruktor. Mezi jeho studenty patřilo i několik členů císařské rodiny jako například [[Mikuláš II. Alexandrovič|Mikuláš II.]]. Nakonec získal v roce [[1880]] tytul [[profesor]]a a v roce [[1906]] hodnost [[generál]]a a začal učit ve třech vojenských akademií v Petrohradě. Velký vliv na něj měla i rusko-turecká válka, která trvala mezi lety [[1877]]-[[1878]] a během níž napsal několik spisů, které byly vydané postupem času v několika postupných vydání.

 

 

I přes jeho obdivuhodné úspěchy jako profesionálho vojenského akademika je Kjui nejznámější pro svou hudební činnost. Už jako chlapec si ve Vilniusu bral klavírní lekce, studoval [[Fryderyk Chopin|Chopinovy]] práce a začal skládat první skladby už od svých čtrnácti let. O něco předtím odcestoval do Petrohradu kde si bral lekce teorie hudby u polského skladatele Stanisława Moniuszko, který v té době ve Vilnuisu bydlel. Svůj hudení směr změnil až v roce [[1856]], když se setkal s [[Milij Balakirev|Milijem Balakirevem]], který ho přiměl k tomu, že se vážně zapletl s hudbou.

Za svůj dlouhý a aktivní hudební život získal Kjuj několik prestižních poct. V 80. a 90. letech ho poctilo dokonce několik cizích hudebních společenství členstvím a v roce [[1894]] byl na návrh [[Ambroise Thomas]]e zvolen členem Académie française, kde nahradil [[Petr Iljič Čajkovskij|Čajkovského]], který v té době zemřel. Za svou operu ''Le Flibustier'' získal také prestižní ocenění Légion d'honneur. V roce [[1896]] následovala další nabídka na členství, tentokrát od Královské akademii literatury a umění. V roce [[1909]] a [[1910]] mu byla udělena další prestižní čest - tentokrát oslavy 50. výročí hudební činnosti.

 

 

Kjuj si v roce [[1858]] vzal Malvinu Rafailovnu Bambergovou (rus. Мальвина Рафаиловна Бамберг). Poprvé se setkali před domem Alexandra Dargomyzhského, u kterého brala Malvina lekce zpěvu. I ona ho inspirovala v několika jeho dílech, např. v jeho známém ''Scherzu'' ([[1857]]), jehož některá témata se podle ní i jmenují (Bamberg); a v komické opeře ''Mandarínský syn''. Malvina a César spolu měli dvě děti: Lidiu a Aleksandra. Lidia, amatérská zpěvačka si později vzala muže jménem Amoretti a Aleksandr působil před říjnovou revolucí jako člen ruského senátu.

 

[[Soubor:Cui grave.jpg|thumb|134px|<center>Kjuiův hrob v Petrohradě.</center>]]

Nešťastným okamžikem jeho života byl rok [[1916]], kdy skladatel zcela oslepl. I přesto, což je obdivuhodné, byl schopný do určité míry skládat diktováním. Kjuj zemřel 13. března 1918 na mrtvici a byl následně pohřben vedle své manželky Malviny (která zemřela v roce [[1899]]) v Lutheranském hřbitově ve [[Smolensk]]u. V roce [[1939]] bylo však jeho tělo převezeno ma Tikvinský hřbitov u Kláštera Alexandra Něvského, v Petrohradě, poblíž ostatních členů Mocné hrstky.

 

 

Jako hudební kritik přispíval mezi lety [[1864]]-[[1918]] Kjui téměř 800 články do různých novin a jiných publikacích do celého Ruska a do průměrné části [[Evropa|Evropy]]. Svou aktivitu však zmírnil v roce [[1900]], kdy začal přispívat jen zřídka. Jeho rozsáhlé zpravodajství zahrnuvalo od koncertů, recitálů, hudebního života, až po nové hudební publikace a osobnosti. Velkou pozornost věnoval především [[opera|opeře]], o které napsal ca. 300 nejrůznějších článků. Několik desítek jeho významných článků začali být také často vydávány jako [[monografie]]; mezi ně patřily témata jako Wagnerův ''[[Prsten Nibelungů]]'' z roku [[1876]], vývoj ruských románků, ruská hudba nebo klíčové přednášky Antona Rubinsteina o historii klavírní hudby z let [[1888]]-[[1889]]. Mimojiné vydal mnoho známých a ve své době oblíbených knih a článků s tematikou vojenství.

 

{{NK ČR|xx0002186}}

{{Pahýl část}}

 

 

 

{{Překlad|en|César Cui|165889093}}

 

 

{{commons|César Cui}}