Česká barokní literatura: Porovnání verzí

Během barokní doby byla na domácí půdě českému jazyku věnována značná teoretická pozornost v podobě několika gramatik (Jan Drachovský, ''Grammatica Boemica'', 1660, [[Jiří Konstanc]], ''Brus jazyka českého'', 1667, [[Matěj Václav Šteyer]], tzv. ''Žáček'', 1668, 1730, 1781) z nichž nejvýznamnější je ''Čechořečnost'' ([[Václav Jan Rosa]], 1672). O nepřerušeném zájmu o jazyk svědčí také opakovaná vydání mluvnice [[Václav Jandyt|Václava Jandyta]] (1704, 1705, 1715, 1732, 1739, 1753), opatřená předmluvou obsahující obranu českého jazyka a příležitostně doplněnou puristickým slovníčkem. Z rozboru památek a z ojedinělých zmínek se zdá, že existovala stylově rozlišená a teoreticky reflektovaná norma, dodržovaná nakladateli vydávajícími kněžskou prózu a kramářské tisky. Psaná čeština 17. a 18. století legitimně odrážela přirozený vývoj jazyka a v některých žánrech vykazovala vysokou kulturní úroveň. Měřítka spisovnosti byla jiná než později v 19. a 20. století. Až archaizující kodifikace za národního obrození, které mělo vůči barokní češtině předsudky, způsobila, že spisovný jazyk morfologicky kopíruje češtinu konce 16. století, tzv. češtinu veleslavínskou. I proto je dnešní spisovná čeština značně vzdálená hovorové řeči. Pokud jde o každodenní jazyk, ten se ve venkovských oblastech udržel v poměrně čistší podobě, ve městech do něho pronikaly četné germanizmy.

 

 

Určujícími politickými a kulturními podmínkami bylo okleštení stavovských svobod a zrovnoprávnění němčiny s češtinou, zakotvené v [[Obnovené zřízení zemské|Obnoveném zřízení zemském]] ([[1627]]). Zcela zásadní bylo konečné a nekompromisní zavedení rekatolizačních opatření.