Josef Pfitzner: Porovnání verzí

[[Profesor]] '''Josef Pfitzner''' ([[24. březen|24. března]] [[1901]] [[Petrovice u Krnova]] – [[6. září]] [[1945]] [[Praha]]) byl český [[historik]] a válečný zločinec německé národnosti.

Josef PfitznerNarodil se narodil v rodině ševce ve [[Slezsko|slezské]] vesnici Petrovice u Krnova. Po dokončení gymnázia v [[Opava|Opavě]] studoval historii na Německé univerzitě v Praze. V roce [[1930]] se stal profesorem na Katedře východoevropských dějin výše zmíněného ústavu. Se svou ženou Elisabeth měl dva syny. Starší Wolfi strávil první léta u babičky ve [[Znojmo|Znojmě]]. Od Pfitznera měl nařízeno, aby si místo pohádek četl nacistické spisy. Mladší syn Geri se narodil teprve v roce [[1943]]. Vřelý vztah měl Pfitzner k rodným Petrovicím a jejich obyvatelům. Také měl velice rád přírodu.

Pfitzner mluvilMluvil plynně česky a již během svého studia navštěvoval semináře [[Josef Pekař|Josefa Pekaře]]. O jeho vřelých vztazích nejen k Pekařovi, ale i k ostatním českým historikům, hovoří skutečnost, že Pfitznerovyjeho meziválečné publikace byly pravidelně recenzovány v Pekařově ''Českém časopisu historickém''. Pekař Pfitznerajej nazýval česko-německým historikem a oceňoval jeho práce. PfitznerOn se naopak snažil seznámit německou odbornou společnost s českou historiografickou produkcí. To ocenil i profesor [[Josef Šusta]].

Kalista ve svých memoárech píše, že sám [[Tomáš Garrigue Masaryk]] považovaljej Pfitznerapovažoval za [[Sudety|sudetského]] Němce, který napomáhá k posílení česko-německého historického povědomí a přispívá k upevnění Československé republiky.

Vše se ale obrátilo v druhé polovině 30. let, kdy Pfitzner vstupujevstoupil do SdP oslněn jejím vítězstvím ve volbách. V [[Henlein]]ovi spatřoval legitimátora „myšlenky sjednocení sudetoněmeckého národního společenství“. Po předběžných rozhovorech s [[Karl Hermann Frank|K. H. Frankem]] začal pracovat na knize „Sudetendeutsche Einheitsbewegung“, kterou věnoval Henleinovi. K. H. Frank byl tehdy ještě karlovarským knihkupcem, poslancem za SdP a šéfem jejího nakladatelství. Pfitzner se zřejmě kochal myšlenkou politické kariéry v SdP. V roce 1936 knihu dokončil a odevzdal k vydání. To však bylo pozastaveno kvůli výhradám k určitým pasážím, které musel opravit.

Definitivní rozkol s českými historiky znamenalo otisknutíotištění dvou dopisů od Josefa Pekaře v novinách SdP Die Zeit dne 23. 1. 1937. Snažil se jimi dokázat Pekařovy antisemitské postoje a sympatie k sudetoněmeckému pronacistickému hnutí. Česká odborná veřejnost dobře věděla, že Josefa Pekaře už ke konci života opouštěly duševní síly a tento čin považovala za hyenismus.

Svou první veřejnou funkci získal Pfitzner až v roce [[1938]]. Po obecních volbách se stal členem zastupitelstva města Prahy. 16. 3. 1939 pak vítal Adolfa Hitlera na [[Pražský hrad|Pražském hradě]]. Pfitzner byl jmenován vládním komisařem ve správě Prahy s titulem náměstka primátora, kterým ponechali JUDr. Otakara Klapku. 11. 12. 1939 byla jejich postavení právně upravena. Pfitzner měl být o všem informován a měl právo spolupodpisu s primátorem. Od ledna 1940 pravidelně posílala situační zprávy K. H. Frankovi.

VelkouJeho Pfitznerovouvelkou výhodou bylo, že dobře znal české prostředí. Počátkem roku 1940 vyvolal Pfitzner první otevřené konflikty s primátorem Klapkou a s lidmi z jeho nejbližšího okolí. Záminkou byla Klapkova účast na Němci nepovolených vzpomínkových akcích. Pfitzner si chtěl ideologicky podmanit Prahu (napsal spisek Tausendjähriges Prag), což byl další důvod ke svárům s Čechy. Kontroloval veškeré publikace vydávané o Praze a několik jich zakázal vydat. Postaral se také o přeškolení a přezkoušení pražských turistických průvodců. Pfitzner napsalNapsal monografii “Kaiser Karl IV.“, pohoršovalo ho, jak se Češi dívají na postavu Karla IV. Celé pojetí Palackého dějin mu přišlo scestné (podle něj se Češi chlubí cizím peřím, přivlastňují si totiž si skutky Němců). Snažil se z Prahy dostat vše, co podporovalo českou národní hrdost a samozřejmě židovské pomníky (např. socha Rabiho Löwa z mariánského náměstí a z Pařížské třídy sochu Mojžíše, všechny odstraněny do 10. 3. 1940). Proti odstranění pomníku francouzského historika Ernsta Denise se Klapka postavil a Pfitzner byl nucen věc postoupit zemskému prezidentovi, ten ovšem pod nátlakem musel svolit Pfitzner chtěl nechat odstranit Wilsonův památník, na to si ovšem musel počkat až do vstupu USA do války. PfitznerInicioval také inicioval vznik komise, která měla změnit pražský městský znak z roku 1927, kde měl také sám zasedat. Nakonec však převzali pouze znakový štít z původního znaku. Pfitzner také nařídil přezkoumat veškeré nápisy na českých památnících a pamětních deskách. V dubnu 1940 byl vypracován seznam ulic, které se mají přejmenovat. Primátor Klapka začal až nesmyslně dodržovat stále ještě platné právní předpisy. To vyvolalo další rozpory s Pfitznerem. Díky neprůhlednosti starých norem a nových nařízení se Němcům nedařilo zavést do pražského magistrátu němčinu. Němečtí úředníci byli proto nuceni jednat a psát zprávy v češtině. Despekt českých úředníků zašel tak daleko, že s Pfitznerem jednali výhradně česky. Od počátku roku 1940 si Pfitznerv téměř v každé měsíční situační zprávě na Klapku stěžoval.

PfitznerDomníval se domníval, že konečně přišla jeho šance a navrhoval ustanovit v Praze německého i českého primátora, přičemž německý primátor by samozřejmě měl konečné slovo a právo veta. Jeho návrhy však zůstaly bez odezvy. Na Klapkovo místo byl jmenován JUDr. Alois Říha.

Nová naděje Pfitznerovimu svitla s nástupem [[Reinhard Heydrich|Reinharda Tristana Eugena Heydricha]] do funkce zastupujícího říškého protektora na podzim roku 1941, kterého Pfitzner obdivoval a snažil se ho předcházet. 5. prosince 1941 konzultoval Heydrich s Frankem personální změny na vyšších místech. Heydrichovi se Pfitznerale zřejměpatrně nezamlouval a své antipatie mu dal velice brzy najevo. O Pfitznerovýchjeho intelektuálních postojích měl nevalné mínění i [[Joseph Goebbels]], který nechal zničit Pfitznerovujeho monografii o dějinách Polska. K takovému postoji se přidali i další (např. SS Sturmbannführer [[Walter Jacobi]] a šéf pražského gestapa [[Horst Böhme]]). PfitznerProto začal hledat v roce 1942 podporu, protože se cítil být ohrožen. Frank hojej přijal a uklidňoval tím, že mu bude umožněn důstojný odchod a místo profesora na univerzitě v Královci nebo Berlíně. PfitznerOporu hledaltaké oporuhledal i u sudetoněmeckých nacistů (Franz Mai, Konstantin Hösse, Alfred Bunter), napsal ale i Henleinovi). 27. května 1942 je však Heydrich zraněn při [[Operace Anthropoid|atentátu]] a o týden později umírázemřel. PfitznerOpět cítícítil svousvoji šanci a aktivně se účastnízúčastnil všech akcí spojených s Heydrichovou smrtí a horlivě hojej oplakáváoplakával. Za měsíc se ale opět mluvímluvilo o Pfitznerovějeho odchodu. Frank hledáhledal, kam by Pfitznerajej poslal. Fuchs nabízímu nabízel profesorské místo na univerzitě ve Štýrském Hradci, ale to bylo pro Pfitzneraněj málo. Frank mu slíbil důstojný odchod, což pro Pfitzneraněj znamenalo být profesorem v Berlíně nebo rektorem na univerzitě v Praze atd. Jedinou oporou mu v těchto těžkých časech byli pražští příslušníci SA.

Frank se proto obrátil s prosbou do Berlína, aby Pfitznerajej povolali na některou z říšských univerzit. Říšský ministr výchovy Mentzel však odpověděl, že pro člověka Pfitznerovýchtakových kvalit nemá žádné dostačující místo, navrhl proto zadat Pfitznerovi nějaký „výzkumný úkol v rámci ministerstva pro východ.“ Připomněl navíc Pfitznerovujeho neoblíbenost. Frank se obrátil rovnou na ministra pro východ A. Rosenberga. Vzhledem k tomu, že se Rosenberg vůbec neobtěžoval Frankovi ohledně Pfitznerajeho osoby odpovědět, rozhodl Frank o tom, že Pfitzner zůstane ve své funkci. Upustil také od nápadu, že místo primátora obsadí Němcem.

Tato situace otřásla Pfitznerovoujejho osobní autoritou natolik, že Říha se začal chovat jako jeho předchůdce a zarputile se mu snažil ve všem Pfitznerovi odporovat. PfitznerOn sám poté začal být skromnější a nenápadnější. Stále však neotřesitelně věřil Vůdci a Říši a nepřipouštěl si, že by mohli prohrát ve válce. SvouSvoji rodinu poslal do Rakouska teprve v dubnu 1945 a sám zůstal v Čechách.

Dr. [[Emil Franzel]] Pfitznerůvjeho charakter popsal jako „přehnaně sebevědomý, ironický, dobrý řečník“, který byl ve své funkci náměstka primátora „nucen vystupovat jako fanatický nacista a měl hodně nepřátel.“ Pfitzner bylByl oddaný [[Adolf Hitler|Vůdci]] a Říši. Pracoval oddaně a nesledoval vlastní finanční prospěch, ale totéž očekával od všech Němců. Zřejmě proto nebyl příliš oblíbený. A díky své víře se necítil vinen.

Nicméně Národní soud <ref>Wikisource: [http://cs.wikisource.org/wiki/Dekret_o_N%C3%A1rodn%C3%ADm_soudu Dekret o Národním soudu]</ref> ho shledal vinným trestnými činy dle §§ 1, 2 a 6 [http://www.psp.cz/docs/laws/dek/161945.html Dekretu presidenta republiky ze dne 19. června 1945 o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech], tzv. velkého retribučního dekretu. Jeho [[poprava]] proběhla veřejně dne [[6. září]] [[1945]] na [[Náměstí Hrdinů (Praha)|Soudním náměstí]] na [[Pankrác (Praha)|Pankráci]] byla poslední veřejnou popravou na území Československa<ref>http://virtualni.praha.eu/namesti/namesti-hrdinu.html</ref>.{{chybí zdroj}}