Zavinění: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m robot přidal: ko:고의 |
m robot přidal: mk:Кривична намера; cosmetic changes |
||
Řádek 103:
Aby byla dána [[pachatel]]ova odpovědnost za [[trestný čin]], případně [[přestupek]], musí se zavinění (úmysl, srozuměnost nebo nedbalost) vztahovat k zákonem chráněnému zájmu. Problémem je, že pojetí a tradice trestního zákona je starší než dnešní pojetí ústavního práva a není s ním dostatečně kompatibilní, takže ne všechny hodnoty chráněné trestním zákonem jsou ústavním právem deklarovány jako hodné státní ochrany a u většiny skutkových podstat není explicitně stanoveno, k ochraně kterého a čího zájmu jsou určeny, takže může docházet k různosti výkladů.
Pozitivistickému formálnímu pojetí práva je blízké zákonem chráněný zájem ztotožňovat s nástrojem k jeho ochraně, tedy samotným formálním zákazem, jenž je obvykle odvozován z vymezení skutkové podstaty
Materiální pojetí práva založené na ochraně práv a svobod klade větší důraz na reálnou újmu na oprávněných zájmech konkrétních osob (není zločinu bez oběti). Za chráněný zájem se považují v první řadě nezadatelné a nezrušitelné hodnoty deklarované [[Listina základních práv a svobod|Listinou základních práv a svobod]], dále hodnoty deklarované ústavou a dalšími zákony, případně další hodnoty považované za přirozené nebo základní.
Řádek 116:
''[[Zákon o zločinech, přečinech a přestupcích]]'', který na československém území platil s novelizacemi až do roku 1950, formuloval v § 1 podmínku úmyslnosti takto:
:„Ke zločinu vyžaduje se zlého úmyslu. Zlý úmysl dává se však za vinu nejen tehda, když před tím, než se něco před se vzalo nebo opominulo, anebo když se to před se bralo nebo opomíjelo, zlo, jež se zločinem jest spojeno, přímo bylo rozváženo a umíněno; nýbrž i, když z nějakého
Tato formulace zhruba odpovídá dnešní podmínce úmyslu přímého nebo nepřímého. Namísto „úmyslu poškodit zákonem chráněný zájem“ se však psalo o „zlém úmyslu“. Podle § 4 bylo lze zločin spáchati též na takových osobách, které samy škody si přejí nebo k ní svolují. Rozhodující byl „zlý úmysl pachatele“, který zřejmě byl chápán ve smyslu abstraktní ideje zla nezávislé na vůli pachatele ani oběti.
§ 11 však stanovil: „Pro
Trestné činy z nedbalosti tento zákon vylučoval (viz písm. f). Nepříčetnost konstatoval § 2 (ve znění ze 30. let 20. století) v těchto případech:
* a) když pachatel zcela zbaven jest užívání rozumu;
* b) když skutek
* c) v úplném opilství,
* d) zrušeno
* e) když
* f) když
* g) když
[[Kategorie:Trestní právo]]
Řádek 140:
[[ja:故意]]
[[ko:고의]]
[[mk:Кривична намера]]
[[nl:Opzet]]
[[pl:Zamiar]]
|