Přirozenost: Porovnání verzí

 

 

 

Pojem přirozenosti byl klíčovým také v [[teologie|teologických]] debatách [[4. století|4.]] a [[5. století]], kdy se [[církev]] a [[teolog]]ové zabývali [[osoba|osobou]] [[Ježíš Kristus|Ježíše Krista]]. [[Chalkedonský koncil]] se v tomto sporu vyslovil v tom smyslu, že Ježíš Kristus byl zároveň [[bůh]] i člověk, tedy se že v osobě Ježíše z Nazareta spojila božská přirozenost s přirozeností lidskou (viz [[hypostatická unie]]).

 

Člověk je podle křesťanské teologie schopen přijmout Boží sebesdílení a sebedarování, to je jednou z hlavních vlastností jeho přirozenosti. Středověká filozofie pak tuto zásadu vyjadřuje ve rčení: ''gratia supponit naturam'' (milost předpokládá přirozenost) – člověk není schopen přijmout boží sdělení či dar, pokud k tomu není disponován.

 

Pojem přirozenosti je také důležitým v teologii [[Karl Rahner|Karla Rahnera]]. U něj je přirozenost základní charakteristikou vlastní člověku; vyznačuje se především otevřeností vůči [[transcendence|transcendenci]]. V této otevřenosti je člověk schopen sdílet Boha ve svobodné [[milost]]i.