Jakob van Hoddis: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m +kat. |
rozšíření |
||
Řádek 1:
'''Jakob van Hoddis''' (vlastním jménem '''Hans Davidsohn''', [[16. května]] [[1887]]-1942, přesné datum není známé) byl [[Německo|německý]] [[expresionismus|expresionistický]] [[básník]] [[Židé|židovského]] původu. Jeho nejslavnější báseň ''Světaskon'' (''Weltende'', [[1911]]) je pokládána za vůbec první expresionostickou báseň. Jeho básně se vyznačují groteskním stylem, [[černý humor|černým humorem]] a zároveň přísně dodržovanou [[verš]]ovou formou. Typické jsou pro něj temné a [[katastrofa|katastrofické]] obrazy [[smrt]]i, [[podzim]]u a zániku, popisované ovšem velmi [[sarkasmus|sarkastickým]] způsobem. Patřil k nejvlivnějším expresionistickým básníkům.
Narodil se v rodině židovského [[lékař]]e Hermanna Davidsohna a jeho ženy Doris. Byl nejstarším ze čtyř sourozenců. Jeho tetou byla německá lyrická básnířka [[Friederike Kempnerová]].
Od roku [[1893]] navštěvoval gymnázium Fridicha Wiléma v rodném Berlíně, tam začal psát své prvé básně. Roku [[1905]] školu opustil, aby se vyhnul vyloučení a maturitu složil externě o rok později. Poté se věnuje studiu architektury a filologie. Na univerzitě vstupuje do Svobodného vědeckého společenství (Freie wissenschaftliche Vereinigung), kde poznává nové přátele, především Kurta Hillera. V roce [[1909]] založil skupinu ''Nový klub'' (''Der Neue Club''), ke které se přidali jeho přátelé [[Kurt Hiller]], [[Georg Heym]], [[Ernst Blass]], [[Erich Unger]], [[Alfred Lichtenstein]] a později [[Else Lasker-Schülerová]]. Pořádali spolu literární večery, které nazvali Neopatetický [[kabaret]]. Po smrti svého otce (1909) působil pod pseudonymem van Hoddis, který je anagramem jeho občanského příjmení.
Jeho báseň Weltende se roku [[1911]] stala základem ranného expresionismu. Poprvé vyšla v časopise Der Demokrat. Ve stejném roce byl ovšem vyloučen z univerzity pro zanedbávání povinností. V dalším roce odešel do [[Mnichov]]a, kde se obrátil ke katolicismu. Zde se poprvé začala projevovat jeho psychóza, psychicky se zhroutil, pro rozpory se svou rodinou se odstěhoval do léčebny ve [[Wolbeck]]u u [[Münster]]u a později trávil čas v různých léčebných ústavech.
Cestoval do [[Paříž]]e a po Německu a roku [[1914]] se vyčerpán a zcela bez prostředků vrátil do Berlína, kde přednesl svou poslední přednášku v Novém Clubu. Van Hoddisovy životní podmínky se zhoršovaly, ztrácel přátele, nebyl přijat na [[universita|universitu]], duševně se zhroutil a musel být hospitalisován. Od roku [[1914]] se zhoršovalo jeho duševní zdraví a od roku 1915 musel být soustavně v lékařské péči. Ranou je pro něj smrt bratra Ludvíka na frontě (1915). V roce [[1918]] Franz Pfemfert vydal sbírku s několika van Hoddisovými básněmi a jeho básně byly přednášeny například v Galerii DADA ve švýcarském [[Zürich]]u. Hned po válce odešel jeho bratr Ernst z Německa do Palestiny.
Od roku [[1922]] se van Hoddis podrobil intenzivní lékařské péči v [[Tübingen]]u a ještě později (od roku 1927) v [[Göppingen]]u.
Když se [[Hitler]] v roce [[1933]] stal kancléřem, matka Doris s dcerami emigrovala do [[Palestina|Palestiny]]. Jakob van Hoddis ale jako nesvéprávný nemohl odjet ze země a proto zůstal v Německu. Třicátého dubna [[1942]] byl spolu s pěti sty dalšími chovanci ústavu odvezen do [[Vyhlazovací tábor Sobibor|vyhlazovacího tábora Sobibor]], kde byli všichni zavražděni. Přesné datum smrti není známé.
Řádek 19 ⟶ 28:
<br>
(překlad [[Ludvík Kundera]])
== Literatura: ==
*Fritz Bremer: In allen Lüften hallt es wie Geschrei. Jakob van Hoddis, Fragmente einer Biographie. Paranus, Neumünster 2001 ISBN 3926200464
*Helmut Hornbogen: Jakob van Hoddis. Die Odyssee eines Verschollenen, [1986], München ²2001, ISBN 3935284365
{{DEFAULTSORT:Hoddis, Jakob van}}
| |||