Supratekutost: Porovnání verzí

Supratekutost objevil v roce [[1937]] ruský vědec [[Pjotr Leonidovič Kapica]] a nezávisle i [[John F. Allen]] spolu s [[A. D. Misener|A. D. Misenerem]] v laboratoři v [[Cambridge]], a to pozorováním, že ⁴He při teplotách nižších než 2,17&nbsp;[[Kelvin|K]] (tzv. He II) protéká trubicemi o průměru 4 - 10 cm bez měřitelného odporu. Přitom již v prvním dni úspěšného zkapalnění [[Hélium|hélia]] (10.7.1908, [[Heike Kamerlingh Onnes]]) se podařilo dosáhnout teploty nižší než 2&nbsp;[[Kelvin|K]], v dalších experimentech dokonce teploty nižší než 1&nbsp;[[Kelvin|K]]. V těchto teplotách je již ⁴He supratekuté. Na podivné chování kapalného helia pod teplotou 2,17&nbsp;[[Kelvin|K]] ovšem upozornil až [[Willem Hendrik Keesom]], žák prof. [[Heike Kamerlingh Onnes|Onnese]], v březnu r. [[1926]] na základě studia měrné tepelné kapacity. Pro odlišení kapalné fáze nad a pod teplotou 2,17&nbsp;[[Kelvin|K]] zavádí označení He I a He II. Teorii (semi-mikroskopickou) supratekutosti ⁴He vytvořil [[Lev Davidovič Landau]] v roce [[1941]]. Mikroskopická teorie všakv dodnesroce není1998 nebyla uspokojivě vybudována.<ref>{{Citace monografie