Luis de Góngora y Argote: Porovnání verzí

 

==Život==

 

Po dalším návratu do Córdoby roku 1609 sílí [[barok]]ní napětí jeho veršů. Mezi lety 1610–1611 píše skladbu ''Oda a la toma de Larache'' a roku 1613 svého "''Polyféma''", skladbu psanou ve [[stance|stancích]], jež parafrázuje jednu z pasáží [[Publius Ovidius Naso|Ovidiových]] ''[[Proměny|Proměn]]'' (Kniha [[Proměny#13. kniha|XIII]]); šlo o oblíbené téma, jež zpracovával také Góngorův současník [[Luis Carrillo y Sotomayor]]. Ještě téhož roku zveřejňuje u královského dvora svou ambiciózní, avšak nedokončenou skladbu: ''Samoty''. Jejich rozšíření vyvolalo velkou polemiku o temnosti a afektovanosti Góngorova stylu a přineslo mu řadů následovníků (a [[epigon]]ů), kteří jsou proto někdy označováni jako ''culteranos'' (kultisté či kulteranisté — [[Salvador Jacinto Polo de Medina]], [[Hortensio Félix Paravicino]], [[Francisco de Trillo y Figueroa]], [[Gabriel Bocángel]], sestra [[Juana Inés de la Cruz]], [[Pedro Soto de Rojas]], [[Miguel Colodrero de Villalobos]]); získal ovšem i řadu odpůrců, a to i ze strany [[konceptismus|konceptistů]], jako byl [[Francisco de Quevedo]], či autorů jako [[Lope de Vega]] nebo [[Lupercio y Bartolomé Leonardo de Argensola]]. Góngorova sláva a prestiž se rychle rozšířila, zvláště poté, co jej [[Filip III. Španělský]] jmenoval dvorním kaplanem. Na dvoře žil až do roku 1626, ovšem za neustálých finančních problémů, neboť bylo velmi obtížné najít stálého mecenáše. Zároveň u něho propuklo [[ateroskleróza|kornatění tepen]]. O rok později, kdy ztratil paměť, odebral se naposled do rodné Córdoby, kde zemřel v naprosté chudobě.