Wikipedie

Česká barokní literatura: Porovnání verzí

Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
Řádek 60:
Tradiční pohled, kanonizovaný pozitivistickou bohemistikou počátku 20. století, představuje češtinu v tomto období jako jazyk postupně zcela upadající až vymírající, popisuje úpadek spisovné normy a pronikání obecné češtiny nebo nářečí do psané podoby a záplavu germanizmů. Dnes je zřejmé, že takové pojetí je dobově podmíněné, ne-li zcela pochybené, a situace byla značně složitější a pestřejší. Je nepopiratelnou skutečností, že čeština byla postupně vytlačována z nejvyšších společenských funkcí, především z oblasti elitní kultury a státní správy. Mimo ni však v polovině 18. století jí stále mluvily více než 2/3 obyvatelstva, a to nejen na venkově, ale i ve městech, kde byla mluvou středních a nižších vrstev. Psaná čeština si stále udržovala velice vysokou úroveň v jezuitských tiscích, jejich péčí se vyvíjela a obohacovala se o slovní zásobu ze všech oborů, které mohly proniknout do homiletiky. Ačkoli tedy nebyla jazykem vědy či vojska, neznamená to, že by jí základní terminologie v těchto a mnoha dalších oborech chyběla.
 
Během barokní doby byla na domácí půdě českému jazyku věnována značná teoretická pozornost v podobě několika gramatik (Jan Drachovský, ''Grammatica Boemica'', 1660, [[Jiří Konstanc]], ''Brus jazyka českého'', 1667, M.[[Matěj V.Václav Šteyer]], tzv. ''Žáček'', 1668, 1730, 1781) z nichž nejvýznamnější je ''Čechořečnost'' ([[Václav Jan Rosa]], 1672). O nepřerušeném zájmu o jazyk svědčí také opakovaná vydání mluvnice [[Václav Jandyt|Václava Jandyta]] (1704, 1705, 1715, 1732, 1739, 1753), opatřená předmluvou obsahující obranu českého jazyka a příležitostně doplněnou puristickým slovníčkem. Z rozboru památek a z ojedinělých zmínek se zdá, že existovala stylově rozlišená a teoreticky reflektovaná norma, dodržovaná nakladateli vydávajícími kněžskou prózu a kramářské tisky. Psaná čeština 17. a 18. století legitimně odrážela přirozený vývoj jazyka a v některých žánrech vykazovala vysokou kulturní úroveň. Měřítka spisovnosti byla jiná než později v 19. a 20. století. Až archaizující kodifikace za národního obrození, které mělo vůči barokní češtině předsudky, způsobila, že spisovný jazyk morfologicky kopíruje češtinu konce 16. století, tzv. češtinu veleslavínskou. I proto je dnešní spisovná čeština značně vzdálená hovorové řeči. Pokud jde o každodenní jazyk, ten se ve venkovských oblastech udržel v poměrně čistší podobě, ve městech do něho pronikaly četné germanizmy.
 
V oblasti školství došlo k zásadním organizačním změnám, souvisejícím s politkou rekatolizace. Rozvíjející se utrakvistické nižší školství bylo po po [[Bitva na Bílé hoře|Bílé hoře]] rozvráceno a monopol na vyšší vzdělání prakticky získal jezuitský řád. Jezuitský školský systém (přijatý roku [[1599]]) ovšem patřil v té době k nejlepším a v počátečních stadiích působení nebyl nijak strnulý a vcelku ochotně přijímal podněty i z nekatolického prostředí. Jeho kvality uznával i Jan Amos Komenský. Roku [[1654]] se sloučila Karolínská akademie a univerzita Karlova, došlo k obnovení čtyřfakultní univerzity, která byla zrušena po vydání [[dekret kutnohorský|Dekretu kutnohorského]]. Ta byla pojmenována jako Karlo-Ferdinandova (název vydržel až do r. [[1920]]).
 
Určujícími politickými a kulturními podmínkami bylo okleštení stavovských svobod a zrovnoprávnění němčiny s češtinou, zakotvené v [[Obnovené zřízení zemské|Obnoveném zřízení zemském]] ([[1627]]). Zcela zásadní bylo konečné a nekompromisní zavedení rekatolizačních opatření.
 
== Literární barokistika ==
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/wiki/Česká_barokní_literatura“