Madame du Barry: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
Nikos (diskuse | příspěvky)
Při minulé celkové editaci jsem zapomněl napsat shrnutí editace - jednalo se o rozšíření článku a vytvoření kapitol.
Řádek 10:
V klášteře v [[Pont-aux-Dames]] strávila rok života. Pak přišel rok vynuceného pobytu na zámku [[Saint-Vrain]] a na podzim [[1776]] byla madame du Barry konečně opět zcela svobodná. Usadila se na svém zámku v [[Louveciennes]], kde přijímala své staré přátele z řad dvorské šlechty. Příkladně se také starala o své poddané, byla k nim velkorysá, podporovala sociálně slabé a získala si tím úctu a vděk obyvatel z širokého okolí. Královský dvůr ji vzal opět na milost až v roce [[1777]], kdy bratr francouzské královny, císař [[Josef II.]], vyslovil během své návštěvy ve Francii přání, setkat se osobně s madame du Barry. Toto „náhodné“ setkání pak proběhlo v zahradě zámku [[Marly]] a [[císař]] si s madame du Barry zřejmě velmi dobře rozuměl, jelikož jejich soukromý hovor trval více jak dvě hodiny.
==Konec starých časů==
Madame du Barry žila i nadále v blahobytu a bezstarostně na svém zámku v Louveciennes, utrácela nemalé sumy za oblečení a šperky a užívala si poklidného života na venkově. Prožila také několik dalších milostných vztahů. Jeden velmi bouřlivý, s ženatým anglickým šlechticem lordem Henrym Seymourem, a jeden vztah poklidný, vyrovnaný a trvající dlouhá léta, vztah s [[Louis Herkules Timoléon de Cossé, vévoda de Brissac|Louisem Herkulem Timoléonem de Cossé, vévodou de Brissac]]. Poklidný život v [[Louveciennes]] probíhal zpočátku nerušeně i poté, co v Paříži došlo 14. 7. [[1789]] k [[dobytí Bastily]] a nastal nezadržitelný sled revolučních událostí. Počátkem srpna [[1789]] byla zrušena [[feudalismus|feudální]] práva a část šlechty začala hromadně prchat ze země. Madame du Barry si ale v prvních letech [[Velká francouzská revoluce|Velké francouzské revoluce]] naprosto nepřipouštěla nějaké hrozící nebezpečí, navštěvovala často [[Paříž]], tančila a bavila se na plesech a užívala si pozornosti po boku vlivného vévody de Brissac. V lednu roku[[ 1791]] došlo na zámku v [[Louveciennes]] k vloupání, při němž zmizely téměř všechny její šperky. V té chvíli ještě madame du Barry nemohla tušit, že tato nepříjemná událost bude mít pro její další život osudový význam. Měsíc po loupeži se ukradené šperky objevily v [[Londýn]]ě a lupiči byli dopadeni, což madame du Barry donutilo k tomu, aby se vydala do [[Anglie]]. Zde se pustila do vyřizování záležitosti s ukradenými šperky, ale zároveň se začala stýkat se svými přáteli, kteří tu žili v emigraci. Tyto styky neunikly pozornosti francouzské revoluční tajné služby a stejný zájem vzbudily také u anglické tajné služby. V následujících měsících se madame du Barry vydala do Anglie ještě dvakrát a pokaždé neopomněla štědrými finančními částkami vypomoci svým z Francie uprchlým přátelům. V srpnu [[1791]] anglický soud rozhodl, že se loupež šperků musí projednat ve Francii, tedy tam, kde byl zločin spáchán. Madame du Barry se tedy vrátila z třetí cesty do zahraničí a předala rozhodnutí anglického soudu francouzské policii. Vnitropolitická situace v zemi se zatím značně vyostřila a král [[Ludvík XVI.]] se stal po svém nezdařeném útěku ze země zajatcem v Tuileriích. Milenec madame du Barry, velitel královské gardy vévoda de Brissac, byl následně zatčen a 2.9. [[1791]] zavražděn rozvášněným davem během převozu do Versailles. Jeho uříznutou hlavu pak přivezli do Louveciennes a hodili ji k nohám zděšené hraběnky du Barry. Po těchto hrůzných událostech opustila hraběnka Francii a odjela opět do Anglie, kde si najala dům a strávila zde pět měsíců. Znovu přijímala a navštěvovala francouzské emigranty a stýkala se s nejvýznamnějšími anglickými aristokraty. Během svého pobytu v Anglii se také dozvěděla neuvěřitelnou zvěst o tom, že byl král [[Ludvík XIVXVI.]] popraven.
 
==Poslední měsíce==
Dodnes zůstává záhadou, proč madame du Barry přerušila 1. 3. [[1793]] bezpečný pobyt v Anglii a vydala se zpět do [[Francie]]. Jedním z důvodů se zřejmě stala snaha domoci se majetku, který jí v závěti odkázal zavražděný vévoda de Brissac. Jisté je, že madame du Barry našla po příjezdu svůj zámek ve Louveciennes zapečetěný, jelikož byla považována za emigrantku a majetek jí zkonfiskovali. Proti tomuto nařízení se ohradila a majetek zanedlouho získala zpět. V červenci [[1793]] jí byl ale znovu zabaven a úřady jí dokonce uložili domácí vězení. Občané obce pohotově sestavili petici a postavili se na obranu madame du Barry, kterou chválili za její dobrotivost a milosrdenství, což na úřady zřejmě zapůsobilo a domácí vězení bylo po několika měsících zrušeno. 17. 9. [[1793]] ale vyšel nový zákon, podle něhož měli být zatčeni všichni ti, kteří se stykem, chováním, písmem nebo slovem projevili jako stoupenci tyranie a nepřátelé svobody. 22. 9. [[1793]] tak byla hraběnka Marie-Jeanne du Barry zatčena a převezena do věznice [[Sainte-Pélagie]] v [[Paříž]]i, její majetek byl zapečetěn a veškeré písemnosti zabaveny. Mimo jiné byla obžalována ze styku s nepřáteli Francie, z finanční podpory kontrarevoluce, z nepřátelství k revoluci, z mrhání státních peněz a z mnoha dalších zločinů. 7. 12. [[1793]] byla odsouzena k trestu smrti [[gilotina|gilotinou]]. Poprava byla stanovena na příští den v 11 hodin dopoledne. Když si madame du Barry vyslechla svůj trest, opustili ji síly a omdlela. Poslední noc života prožila v Conciergerie, kde se v zoufalství pokusila využít poslední příležitosti, jak si zachránit život. Prohlásila, že prozradí úkryty, kde jsou v Louveciennes zakopány její šperky, pod podmínkou, že jí darují život. Vyzvali ji, aby mluvila a ona vypovídala celkem tři hodiny. Pak ji odvedli do cely, ostříhali jí vlasy a nasadili šedou kutnu. Teprve v té chvíli naivní hraběnka pochopila, že je s ní konec. Vstrčili ji na káru pro odsouzené a křičící a plakající ji odvezli na place de la Republique, dnešní place de la Concorde (náměstí Svornosti). Zde byla 8. 12. [[1793]], v půl páté odpoledne, popravena ve věku 50-ti let. Její smrt vešla do dějin. V době, kdy oběti revoluce vystupovaly na osudné lešení statečně a pařížský dav této podívané přivykl, ona křičela, prosila o smilování a bránila se. Její úpěnlivé poslední výkřiky: Encore un moment, monsieur le bourreau, un petit moment („ještě chviličku, pane kate, maličkou chvilku“) dokázaly Pařížany pohnout.