Autopoiesis: Porovnání verzí

Podstatným rysem autopoietických systémů je tedy konservace, uchovávání a udržování jednak autopoiéze samé, jednak adaptací, což jsou podstatné podmínky existence živých systémů. Maturana dokonce hovoří o „zákonech konservace“. Živé systémy jsou tedy historické v tom smyslu, že uchovávají auotpoiéziautopoiézi, to jest 1) život sám a adaptace, a 2) reprodukci života ve specifické formě uprostřed neustálých změn všeho ostatního. AutopietickýAutopoietický systém tedy existuje ve dvojí oblasti, totiž „navenek“ jako organismus, uchovávající svoji identitu, a „uvnitř“, kde se realizuje jako koordinace složitých procesů.

Maturana trvá na tom, že autopoietické systémy jaoujsou „strukturálně vázané“ na své prostředí, že se vždy mění v „oprační„operační koherenci“ s ním, což je podle něho výměr [[adaptace]]. Žijí jen potud, pokud uchovávají svou organizaci a adaptační vztah ke svému prostředí, což je jejich „kognitivní doména“. Systém vzniká v okažiku, kdy se začne konservovat jeho organizace a adaptační vztah k prostředí. Organismus tedy není celek o sobě, nýbrž jen ve vztahu ke svému prostředí. Identitu určitého organismu tvoří určitý způsob vedení života, který se uchovává ve strukturálních vazbách na prostředí.

Jazyk je pro člověka specifický zpsobzpůsob života v pospolitosti, jímž koordinujeme koordinovaná chování mezi sebou. Jako lidské bytosti žijeme v praxi řeči (Maturana užívá novotvar „''languaging''“ jako sloveso), v níž teprve vystupují předměty a jež tak vytváří „domény sdílených předmětů“ či „domény intersubjektivity“, a to v libovolně velkém počtu. První z nich vzniká v jazykové hře matky s dítětem.