Space Shuttle External Tank: Porovnání verzí

 

==Popis==

Nádrž válcovitého tvaru se spodním sférickým dnem a zašpičatělou vejčitou přídí. Její celková délka činí 47,0 m a průměr 8,4 m. Ve skutečnosti se skládá ze dvou oddělených nádrží. Spodní o objemu 1515 m³ nese zásoby kapalného vodíku (102 600 kg), přední o objemu 554 m³ pak zásoby kapalného kyslíku (616 500 kg) pro motory SSME, ze stran k nádrži jsou připojeny [[raketa|rakety]] [[Space Shuttle Solid Rocket Booster|SRB]].

 

Byla vyráběna ve třech základních modifikacích. První z nich, použitá při prvních sedmi startech raketoplánu, měla prázdnou hmotnost přibližně 35 tun. Náhradou některých dílů původně zhotovených z [[ocel]]i za [[Titan (prvek)|titanové]] a zeslabením některých částí stěn byla vyvinuta vylehčená verze, označovaná LWT (Lightweight Tank). Úpravami byla snížena prázdná hmotnost ET na přibližně 31 tun. Poslední z těchto nádrží byla použita během letu [[STS-107]]. Mezitím od roku 1998 byla pro lety k [[Mezinárodní vesmírná stanice|Mezinárodní vesmírné stanici (ISS)]] požívána ještě více odlehčená ET, označovaná zkratkou SLWT (Super Lightweight Tank) o prázdné hmotnosti přibližně 30 tun. Snížení hmotnosti bylo dosaženo především použitím slitiny [[hliník]]-[[lithium]] místo běžných hliníkových slitin na stěny nádrží.

 

[[Kyslík]]ová nádrž je během letu tlakována na provozní tlak 240 až 250 kPa. K turbočerpadlům motorů SSME v družicovém stupni je kyslík dopravován rychlostí 1264 kg/s (tj. 1,1 m³/s) přívodním potrubím o vnitřní světlosti 380 mm. V potrubí jsou umístěna čtyři čidla předčasného spotřebování kyslíku před dosažením předepsané rychlosti; při detekci přerušení dodávky kyslíku nejméně dvěma čidly jsou motory SSME palubními počítači automaticky vypojeny.

 

Na horním konci vodíkové nádrže je z vnějšku připojena trojnohá trubková konstrukce, kterou je nádrže poutána ke spodku [[Družicový stupeň raketoplánu|družicového stupně]]. Další dvě dvounohé konstrukce propojující ET s družicovým stupněm jsou umístěny při spodním konci vodíkové nádrže. V tomto prostoru jsou také ukončena přívodní potrubí kyslíku a vodíku a napojena na palivové rozvody v motorovém prostoru družicového stupně.

 

Povrch nádrže ET je pokryt tepelnou izolací zrzavě hnědé barvy z pěnového polyuretanu plněného drceným korkem, která snižuje odpařování pohonných látek před startem, částečně zabraňuje tvorbě námrazy na povrchu nádrže a chrání obsah nádrže před aerodynamickým ohřevem během vzletu atmosférou. Některé části povrchu jsou chráněny proti aerodynamickému ohřevu ablačním materiálem z fenolových pryskyřic. Hmotnost této izolace činí 2,2 tuny. Při prvních dvou startech ([[STS-1]] a [[STS-2]]) byl povrch izolace chráněn vrstvou bílého nátěru; nepoužitím nátěru při dalších letech raketoplánů bylo ušetřeno zhruba 500 kg mrtvé hmotnosti.

 

Přibližně 15 s po dosažení suborbitální dráhy a vypojení motorů SSME se přívodní potrubí rozpojí a výbušnými šrouby se oddělí propojovací konstrukce mezi ET a [[Družicový stupeň raketoplánu|družicovým stupněm]]. Družicový stupeň manévrem motory OMS a RSC se odpoutá do bezpečné vzdálenosti. Odhozená nádrž ET pokračuje v letu po balistické suborbitální dráze a zaniká v [[atmosféra|atmosféře]].

 

[[Kategorie:Program Space Shuttle]]