Aristotelismus: Porovnání verzí

'''Aristotelismus''' je filosofický směr, inspirovaný řeckým filosofem [[Aristotelés|Aristotelem]] (384-322 př. Kr.) a jeho dílem. Vyznačuje se snahou o racionální a systematické uspořádání pojmů a představ, o postižení skutečnosti v celé její šíři a důrazem na empirickou smyslovou zkušenost.

 

{{citát| Neboť vzdělaný se vyznačuje tím, že v každém oboru vyžaduje jen takovou přesnost, jakou povaha předmětu připouští.| Aristotelés, ''Etika Nikomachova'' 1094b. }}

 

Lidské myšlení je náchylné k omylu, proto se musí podepřít poznanými zákonitostmi spolehlivého usuzování čili [[logika|logikou]]. Skutečnost je tak mnohotvárná, že je třeba pečlivě rozlišovat základní [[kategorie]] a nepřipustit, aby se směšovaly. Jednotlivá bytost není jen odrazem dokonalé ideje, nýbrž je spojením či srůstem (''concretio'', odtud [[konkrétní]]) látky a tvaru. Různým oblastem skutečnosti musí odpovídat i různé vědy, s různými metodami a různými cíli. Praktické myšlení se opírá o představu [[příčinnost]]i, příčiny je však třeba rozlišit nejméně čtyři. Živá bytost není jen to, co na ní právě teď můžeme pozorovat, nýbrž je určována i svým určeným cílem ([[entelechie]]): rostlina, živočich i člověk roste ke své dokonalosti. Dokonalostí člověka je [[ctnost]], i těch je však celá řada a všechny lze charakterizovat jako něco mezi protikladnými extrémy – neřestmi.<ref>Aristotelés, Etika Nikomachova 1106b.</ref> Tak je statečnost něco „mezi“ zbabělostí a šílenstvím, štědrost něco mezi lakotou a rozhazovačností.

 

{{citát|Dobro může znamenat dvojí: něco je dobré samo o sobě, něco jen ve vztahu k němu. (...) Takže společné dobro, jež by se dalo uchopit jako jediná idea, neexistuje.| Aristotelés, ''Etika Nikomachova'' 1096b. }}

== Starověký aristotelismus ==

Aristotelova škola, [[Peripatos]], podle níž se jeho žákům říká také peripatetici, se svému učiteli nevěnovala ani zdaleka tak, jako platonici k Platónovi. Podstatnou částí Aristotelova odkazu bylo založení jednotlivých věd, jimž se někteří dále věnovali, ale v západním světě nebyl Aristotelés pokládán za autoritu. Jeho spisy shromáždil teprve [[Andronikos Rhodský]] v 1. století n.l. a z jeho komentátorů vynikl hlavně [[Alexandr z Afrodisie]] (kolem 200) a někteří novoplatonici ([[Porfyrios]], [[Iamblichos]], [[Proklos]]). Počátkem 6. století přeložil [[Boethius]] dva Aristotelovy spisy, ''Kategorie'' a ''O interpretaci'' do latiny. Studium aristotelových spisů se pak rozvinulo na Východě, v [[Sýrie|Sýrii]] a [[Egypt]]ě ([[Jan z Damašku]], [[Joannes Philoponos]]), kde byly také přeloženy do arabštiny a inspirovaly islámskou filosofii raného středověku ([[al-Farábí]], [[Averroes]]) i [[Maimonides|Maimonida]].

== Křesťanský aristotelismus ==