Vyhodnocení vlivů na životní prostředí: Porovnání verzí

Jedná se o proces, jež si klade za cíl určit, jaký vliv bude mít konkrétní stavba nebo jiný projekt na obyvatelstvo a životní prostředí. Princip tohoto řízení spočívá v tom, že připomínky a námitky k danému projektu může vznést kdokoli z veřejnosti, čímž by mělo být zajištěno skutečně objektivní posouzení problému a mělo by být zabráněno případným negativním dopadům.

 

 

EIA je zakotvena v zákonech řady zemí světa, vč. některých rozvojových. První zákon o EIA vstoupil v platnost ve [[Spojené státy americké|Spojených státech amerických]] již v roce 1979 pod názvem US NEPA. Na mezinárodní úrovni tuto problematiku upravuje ''Úmluva o posuzování vlivů na životní prostředí'' přesahující státní hranice, která byla v roce 1991 sjednána [[Evropská hospodářská komise|Evropskou hospodářskou komisí]] OSN ve finském [[Espoo]]. Espoo konvence, jak bývá tato úmluva také označována, vstoupila v platnost až v roce 1997. Podepsána byla všemi členskými zeměmi EU, ne všechny jí však ratifikovaly. Konkrétně to byly [[Německo]], [[Francie]], [[Portugalsko]] a [[Irsko]].

Výraznou změnou je například lepší zapojení veřejnosti do celého procesu, kdy je snaha zapojit veřejnost v nejranější fázi realizace záměru, tedy v době jeho přípravy. V zákonem stanovených lhůtách se k záměru, jež je předmětem posuzování vlivů na životní prostředí, může vyjádřit kdokoliv. Dále přibylo povinné zveřejňování záměru na internetu v [http://www.cenia.cz/eia Informačním systému EIA]. Nikoliv jen na úřední desce příslušného úřadu, jak tomu bylo dříve. Za významný posun vpřed může být považován i fakt, že se zpracovatelem posudku nejedná přímo sám investor, ale ministerstvo, které potom investorovi pouze vyúčtuje náklady, to zajisté vede k omezení možného ovlivnění odborných posudků.

 

 

Podle zákona spadají do rozsahu posuzování všechny projekty, které by mohly mít negativní dopad na veřejné zdraví, rostliny a živočichy, [[ekosystém]]y, půdu, ovzduší, ale i na kulturní památky, přírodní zdroje nebo majetek. Oproti původnímu zákonu, ten stávající udává přesnější seznam konkrétních záměrů, které by měly být hodnoceny. Ty jsou uvedeny v příloze č. 1 tohoto zákona a rozděleny do dvou kategorií podle závažnosti svého dopadu. První kategorie obsahuje záměry, které podléhají posouzení vždy. Jedná se například o rozsáhlé zásahy do krajiny jako je odlesňování nebo výstavba vodních nádrží, dále stavby silnic a dálnic, těžby nerostných surovin, průmyslové závody, cementárny nebo rafinerie. Druhá kategorie zahrnuje záměry, vyžadující zjišťovací řízení. Do ní spadají například potravinářské výroby, sklady, lanové a tramvajové dráhy či rekreační objekty a zařízení.

Při posuzování záměru se hodnotí nejen současný stav dané lokality a přímý dopad výstavby na ni, ale i vlivy vzniklé během přípravy, výstavby, provádění a případného likvidování záměru.

 

Celý průběh řízení je v zákoně podrobně popsán. Proces zahajuje oznámení, které je povinna každá firma mající v plánu uskutečnit projekt spadající do některé z kategorií uvedených v příloze zákona, doručit příslušnému úřadu (případně [[Ministerstvo životního prostředí|Ministerstvu životního prostředí]], jde-li projekt zasahující na území více krajů). Oznámení by mělo splňovat všechny náležitosti stanovené přílohou daného zákona č. 3: údaje o navrhovateli, o záměru, o životním prostředí v dotčeném místě, o vlivech projektu na životní prostředí a veřejné zdraví, případně porovnání různých variant řešení. Pokud je splňuje, zajistí příslušný úřad do sedmi pracovních dnů zveřejnění informací na své úřední desce a na internetu a zašle toto oznámení všem dotčeným úřadům. Pro zveřejňování na internetu se využívá Informační systém EIA [http://eia.cenia.cz/eia]. Od tohoto okamžiku začíná plynout dvacetidenní lhůta, během které se může kdokoli k záležitosti vyjádřit. Připomínky, které by byly doručeny úřadu až po uplynutí této lhůty, není úřad povinen brát v potaz.