Jízdní vojsko starověku: Porovnání verzí

Zatímco se ze západních jezdců stávali příslušníci římské jízdy, došlo v euroasijských stepích na Blízkém východě k dalšímu vývoji. [[Parthové]] a později [[Sasánovská říše|sasánovští Peršané]] začali chránit koně a jezdce masivním kovovým brněním. Řekové nazývali tyto jezdce katafrakty (κατάφρακτοι, katafraktoi, zcela krytí). Pozdější římský název zněl clibanarii (kamnáři), jako připomínka zkušenosti s nošením kompletního [[brnění]] v horkém pouštním dnu. Zbraní katafraktů bylo [[kopí]] dlouhé 3,5 metru, které Řekové nazývali kontos (bidlo). Kontos byl často držen oběma rukama, což byl styl Sarmatů, ale sasánovští Peršané později upevňovali svá kopí k sedlům, takže sílu nárazu zachycoval kůň. Těžce obrnění katafrakté mohli útočit na jízdní [[lučištník]]y dokonce i tehdy, pokud ještě nevystříleli všechny své šípy a mohli také útočit klusem proti předním řadám zformované pěchoty.<br />Informace o výstroji katafraktů máme k dispozici z mnoha zdrojů. Muži nosili kovové přilby z řetízky nebo šupinkami k ochraně krku a kovové obličejové masky s lidskými rysy<ref name="hroch25">{{citace knihy | jméno=Simon | příjmení=Anglim | titul= Bojové techniky starověkého světa|vydavatel=Deus | místo= Praha | rok=2006 | jazyk = |strany= 80,126 |}}</ref>. Těla jezdců byla chráněna plátkovým nebo řetízkovým brněním, lamelárními destičkami nebo jejich kombinací, zatímco ruce a nohy byly chráněny článkovým brněním. Bronzové a železné šupinkové brnění nalezené v městě [[Dura]] - Európos, bylo konstruováno tak, aby chránilo [[hřbet]] a boky koně. Přednost byla dávána brnění bronzovému, neboť při pocení koně měly železné šupinky tendenci rezavět. V tomto brnění byl na zádech ponechán otvor pro sedlo, přičemž trojúhelníkové destičky chránily i koňský ocas. Kryty hrudníku a kryt krku nebyly nalezeny, ale vyrobené z destiček si je lehce dovedeme představit, přičemž pozdní koňská maska s chrániči očí byly vykopány na různých místech římského osídlení.<ref name="hroch25">{{citace knihy | jméno=Simon | příjmení=Anglim | titul= Bojové techniky starověkého světa|vydavatel=Deus | místo= Praha | rok=2006 | jazyk = |strany= 80,126 |}}</ref>

Koně nebyli jedinými zvířaty, která byla použita ve starověku k boji. K boji byly využity oba existující druhy slonů a to jak [[slon]] africký, tak indický (slon savanní nebyl používán k boji). Slon indický je oproti slonu africkému lesnímu větší a na chobotu má jenom jeden prst. Indičtí a afričtí sloni mohou být na rozdíl od větších slonů savanních zkroceni, cvičeni a použiti k válce<ref name="hroch25">{{citace knihy | jméno=Simon | příjmení=Anglim | titul= Bojové techniky starověkého světa|vydavatel=Deus | místo= Praha | rok=2006 | jazyk = |strany= 80,126 |}}</ref>. Sloni nebyli chováni v zajetí, vzhledem ke značným nákladům potřebným k chování stáda, ze kterého se mnoho kusů později ukázalo být nezpůsobilých k výcviku. Místo toho byli chytáni sloni divocí, kteří byli zkroceni a cvičeni. Ve [[starověk]]u představovalo krocení a cvičení slona velmi namáhavou a nebezpečnou věc. Během výcviku se slon učil nosit jezdce a poslouchat jeho povely. Úplný výcvik trval dva až tři roky.<ref>{{citace knihy | jméno=Hans - Christian | příjmení=Huf | titul= Nejmocnější říše světa|vydavatel=Alpress s. r. o. | místo= Frýdek Místek | rok=2007 | jazyk = |strany= 205 |}}</ref><br />[[Image:Schlacht bei Zama Gemälde H P Motte.jpg|thumb|left|[[Bitva u Zamy]]]]Využití slonů k boji se do čtvrtého století př. n. l. omezilo na Indii. Když Alexandr Veliký vpadl do [[Indie]] a bojoval proti králi Pórovi v bitvě u Hydaspu (328 př. n. l.) střetl se zde i z jeho válečnými slony. Na [[diadoch]]y učinilo nasazení slonů velký dojem a dychtivě hledali způsoby jak vytvořit jednotky složené ze slonů. [[Seleukovci]] používali indické slony zatímco [[Ptolemaiovci]] slony africké lesní, které začali využívat i Kartáginci. Každý slon byl pojmenován ( slavný [[Hannibal]]ův Surus ). Poháněč seděl na slonově krku a řídil své zvíře hlasem, tlakem palců u nohou umístěnými pod slonovýma ušima a hůlkou s háčkem. Slon býval často vystrojován systémem zvonců, aby dále zvyšoval respekt, který u svých nepřátel budil. Výjimkou nebylo ani brnění, které chránilo hlavu a boky. Od třetího století př. n. l. byli sloni vybavováni dřevěnými věžemi (Kartáginci tyto věže nikdy nepřijali). V těchto věžích seděli dva, případně čtyři muži.<ref name="hroch25">{{citace knihy | jméno=Simon | příjmení=Anglim | titul= Bojové techniky starověkého světa|vydavatel=Deus | místo= Praha | rok=2006 | jazyk = |strany= 80,126 |}}</ref>

Dvouhrbí baktrijští [[velbloud]]i byli nejdříve využíváni především jako zvířata pro dopravu nákladů Íránci a národy ve Střední Asii, ačkoliv achaimenovští Peršané příležitostně používali baktrijské velbloudy k boji. Jednohrbý arabský velbloud, neboli [[dromedár]] byl ve válečnictví používán častěji. Jako bojové zvíře má velbloud několik potenciálně významných předností. Vzhledem k tomu, že jeho vývoj probíhal v pouštních oblastech, má pouze málo přirozených nepřátel a vzhledem k tomu je méně plachý než [[kůň]]. Ačkoliv je znám svou mrzutostí, při správném výcviku a zacházení je dostatečně poslušný. Má lepší výdrž než kůň a může spásat prakticky jakoukoliv trávu, [[list]]y nebo větvičky<ref name="hroch25">{{citace knihy | jméno=Simon | příjmení=Anglim | titul= Bojové techniky starověkého světa|vydavatel=Deus | místo= Praha | rok=2006 | jazyk = |strany= 80,126 |}}</ref>. Velbloudova schopnost vydržet bez vody celý [[týden]] je dobře známá. Navíc, koně kteří velbloudy neznají z nich mají panický strach. [[Kýros Veliký]] využil baktrijské velbloudy v bitvě u Sardis. V této bitvě musel bojovat proti lýdské jízdě, která byla velice obávaná. Kýros shromáždil všechny velbloudy co měl a posadil na ně své jezdce. Koně lýdské jízdy, kteří nebyli schopni snést vzhled ani pach těchto zvířat prchly. Lýdové sestoupili ze svých koní a bojovali jako pěšáci. I přes svou odvahu však byli poraženi. Parthové a sasánovští Peršané také používali jednotky vybavené velbloudy. [[Římané]] používali zvýšených počtů jednotek zvaných dromedarii k hlídkování podél pouštních hranic.<br />Přes toto všechno velbloud nemohl konkurovat koni jako válečnému zvířeti, protože postrádal jeho rychlost a manévrovací schopnosti. Vzhledem k tomu, že velbloudi neměli v pouštích přirozené nepřátele, nevyvinula se u nich schopnost pohybovat se vysokou rychlostí.<ref name="hroch25">{{citace knihy | jméno=Simon | příjmení=Anglim | titul= Bojové techniky starověkého světa|vydavatel=Deus | místo= Praha | rok=2006 | jazyk = |strany= 80,126 |}}</ref>