|
Naproti tomu [[dvaita]] védanta považuje átma kvantitativně odlišné od brahma (tzn. je více individuálních Já) a „átma=brahma“ pak neznamená naprostou totožnost. Dle tohoto učení zůstává individualita zachována. Jako átma se pak též označuje ta složka člověka, která prochází reinkarnací.
Pojem átma je ale používán i v dalších směrech jako je např. [[jóga]] i sánkhja. [[Pataňdžali]] v [[Jógasútře]] (II.5) vysvětluje [[nevědomost]], jako stav, kdy „člověk pomíjivé (''anitja''), nečisté (''ašuči''), strastiplné (''dukha'') a neduchovní (''anátma'') považuje za věčné (''nitja''), čisté (''šuči''), blažené (''sukha'') a za duši (''átma'')“<ref>Eliade, M.: Jóga, nesmrtelnost a svoboda. Argo, Praha 1999, str. 28.</ref>. Toto učení mělo veliký vliv a je rozebíráno i v mnoha pozdějších duchovních textech jako je např. [[Bhagavadgíta]]. V ritualistické literatuře bráhman se pojem átman používá pro tělo obětiště nitja a kámja obětí. Nitja jsou oběti určené k trvalému udržování řádu světa rta, brahma a kámja jsou oběti za účelem splnění přání obětujících. Kátjájana šilva sútra jmenuje deset typů tohoto obětiště. Védih, obřadiště z vrstev nepálených cihel, znázorňovalo posvátný rok, rytmus přírody a času se světy podsvětí, země a nadsvětí. Obětník při výstupu vědomí mimo své tělo nabýval podob světla nebo orla šjény, jednal s bohy o výsledku oběti a nabyl mocných psychických sil Pro takové mocné a dlouhotrvající obřady jako byl mahávratah,obřad zimního slunovratu, cvičil obětník pránájámu, dechová cvičení na ovládnutí jemné energie prány. V áranjakách, bráhmanách a jejich součásti, upanišadách jsou popsány metodiky jimiž lze odhalit pozadí hrubohmotného a jemného pránického světa, átmana v prostoru duchovního srdce, átmana v ákáši. Upanišady nejsou klasickou náboženskou lieraturou, nehledají dogma. Otevírají poměrně široký prostor pro zkušenosti s átmanem, postupně ztotožňovaným se Šivou a Savitarem Švétášvatara upanišadz nebo Višnuem v Mahánárájana upanišadě Táitiríja áranjaky. Bez zkušenosti s nekoupitelným a neprodatelným átmanem, je studium Véd jen spekulacemi, do nichž za Buddhovy doby učitelé védských filozofií upadli. Átman se vynořil jako poznání, že příroda je o rytmech vdechu a výdechu, chtění a dychtění, pocitech a podnětech, zatímco átman a paramátman,zotožněné s na absolutní vše povýšenou silou obětí brahmanem, je jakékoliv změně a náladě nepodléhající. Teorie átmana jako já nebo nadjá, je chybná, jáství nadvědomé sice koření v átmanu, ale átmanem samo není a podvědomé já z osobní,převtělované a rodem děděné karmy je jen souhrnem iluzí, májou, dočasným motorem a programem, vznikáním a zanikáním. ÁTMAN je nejcennější hodnotou védské nauky, zvláště ve světě bezradných bytostí.
== Citáty ==
|
