Pokusů o [[plánový jazyk|vytvoření]] mezinárodního pomocného jazyka bylo mnoho: v [[17. století]] [[Jan Amos Komenský|Jan Ámos Komenský]], M. Mersenne, J. Wilkins; poté v [[19. století]] [[volapük]] (J. M. Schleyer), [[occidental]] (E. de Wahl), [[novial]] (O. Jespersen); mezi nejúspěšnější patří [[esperanto]] (L. L. Zamenhof). I tyto jazyky všakse procházejídále dalšívyvíjejí, re-konstrukcítak (tojako jenjazyky ten nedokonavý tvar - konstruované)přirozené, například mnoho uživatelů bylo nespokojeno s některými jevy v esperantu, a dali tak vzniknout jazyku [[ido]] („potomek“). Existuje, a existovalo, mnoho [[národní jazyk|''přirozených'']] mezinárodních pomocných jazyků ([[řečtina]] a [[latina]] v [[Evropa|Evropě]], [[čínština]] v jihovýchodní [[Asie|Asii]], [[arabština]] v Přední Asii a severní [[Afrika|Africe]]). Dnes se takovým jazykem celosvětově stává [[angličtina]], jež není, jako mnoho přirozených jazyků, ani snadno naučitelná (především výslovnost) a o mluvnické nezáludnosti nemůže být řeči.
