Jean-François Lyotard: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
m →‎Vybraná díla: +šablona odkazující na seznam děl v databázi Národní knihovny ČR
+ obrázek, dvě drobné chyby
Řádek 1:
[[Soubor:Jean-Francois Lyotard.jpg|thumb|200 px|<center> Jean-François Lyotard</center>]]
 
'''Jean-François Lyotard''' ([[10. srpen|10. srpna]] [[1924]] [[Versailles]] – [[21. duben|21. dubna]] [[1998]] [[Paříž]]) byl [[Francie|francouzský]] představitel [[postmoderna|postmoderní]] [[Filosofie|filozofie]].
 
V letech 1950 - 1952 působil jako profesor filozofie v [[Alžírsko|Alžírsku]], poté vyučoval na francouzských [[lyceum|lyceích]]. V roce 1971 obdržel doktorát z filozofie. Svůj čas dělil mezi univerzitní výuku na [[Sorbona|Sorboně]] a v [[Nanterre]] a působení v Národním centru pro vědecký výzkum ([[Centre national de la recherche scientifique]], [[CNRS]]).
Stal se rovněž členem Mezinárodního filozofického kolegia ([[Collège International de Philosophie]]) v Paříži, profesorem na [[Kalifornie|Kalifornské]] univerzitě v [[Irvine]] a hostujícím profesorem na [[Yale|Yalově univerzitě]] a dalších univerzitách ve [[Spojené státy americké|Spojených státech amerických]], [[Kanada|Kanadě]], [[Evropa|Evropě]] a [[Jižní Amerika|Jižní Americe]]. Naposledy působil jako emeritní profesor Univerzity v PařížiPaříž VIII a profesor na [[Emoryho univerzita|Emoryho univerzitě]] v americké [[Atlanta|Atlantě]].
 
Lyotard operuje s pojmem postmoderní situace (viz jeho slavné dílo ''La condition postmoderne''). Postmodernismus odlišuje od modernismu, v němž bylo vědění legitimizováno prostřednictvím velkých metavyprávění, metadiskurzů či [[Metanarace|metanarativních]] schémat (např. velkých teorií historického pokroku v 19. století), avšak tyto diskurzy se již vyčerpaly a v důsledku toho ztratily svou autoritu. V postmodernismu se tato velká metavyprávění v Lyotardově pojetí rozpadají na řadu dílčích jazykových her, na nichž je možno se shodnout pouze lokálně (koncept jazykových her přestavilpředstavil již Ludwig [[Wittgenstein]], Lyotard jej však reinterpretuje). Je potřeba zachovávat čistotu jednotlivých jazykových her, aby nedocházelo k jejich vzájemné záměně. Každá hra má svá specifická pravidla, která mohou být analyzována podle způsobů, jakými lze mezi sebou propojovat jednotlivá tvrzení. Jazykové hry jsou tedy heterogenní a nesouměřitelné. Lidská svoboda přitom spočívá ve schopnosti hrát tyto hry stále novými způsoby, jejich konec je tedy otevřený.
 
Jinými slovy můžeme říci, že podle Lyotarda je nutno opustit hledání univerzálního konsensu, neboť sám tento konsensus není ničím jiným než stadiem (nikoliv cílem) diskuse, a přijmout pluralitu. Za nejdůležitější úkoly postmoderní filozofie ostatně Lyotard pokládá potřebu legitimovat právě rozchod s posedlostí jednotou, objasnění struktury reálné plurality a vysvětlení interních problémů radikální plurality.