Dualismus (filozofie): Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m robot přidal: bs:Dualizam |
m →Dějiny pojmu: oprava odkazu |
||
Řádek 8:
Samo označení dualismus je vcelku nedávného původu: vzniklo až na přelomu 17. a 18. století ([[Thomas Hyde]], [[Pierre Bayle]]) a původně znamenalo dualismus náboženský, totiž přesvědčení, že skutečnost vznikla ze sporu a střetu dvojího božstva, dobrého a zlého. Počínaje [[Leibniz]]em se však užívá hlavně pro označení metafysického dualismu [[Descartes|Descartova]], tj. rozlišení dvou podstat, věci rozlehlé (''res extensa'') a myslící (''res cogitans'').
Nicméně rozlišení dvou principů skutečnosti lze sledovat už od počátku náboženského i filosofického myšlení. V náboženském myšlení se dualismus snažil odpovědět na otázku, kde se bere [[zlo]]: jeho původcem je zlé, člověku nepřátelské božstvo. Ve většině náboženských systémů je toto zlé božstvo nakonec ovšem podřízeno svrchovanému božstvu života a dobra. V biblickém židovství je i ďábel jeden z „padlých andělů“ a v křesťanství převládá myšlenka [[Augustin|Augustinus]]ova, že zlo je jen nedostatek dobra. Jen v některých formách [[manicheismus|manicheismu]] jsou obě síly v rovnováze a není nic, co by spor mohlo překlenout.
Z jiného hlediska viděli dualitu skutečnosti řečtí filosofové, totiž jako protiklad věčného, neměnného [[bytí]] a proměnlivého, klamného zdání čili nebytí.<ref>Proti tomu argumentuje už [[Parmenidés]], podle něhož jsou nemyslící lidé „dvouhlaví“. Zl. DK 28 B 8.</ref> V [[Platón]]ových dialozích se vedle dualismu vědění a zdání objevuje i dualismus pravého světa idejí proti klamnému světu smyslových zkušeností a konečně dualismus nesmrtelné duše ve smrtelném těle.<ref>Viz např. ''Faidón''. </ref> [[Aristotelés]] se pokusil zmírnit tento neudržitelný protiklad tím, že věčné ideje pokládal za tvary či formy věcí, nikoli za samostatná jsoucna. Věci vznikají spojením látky a tvaru, takže jedna bez druhé není lidské zkušenosti přímo přístupná.
| |||