Mechanický pomeranč (kniha): Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
m link
Bez shrnutí editace
Řádek 1:
'''Mechanický pomeranč''' (originální anglický titul zní '''''A Clockwork Orange''''') je [[román]] z roku [[1962]], jehož autorem je britský spisovatel [[Anthony Burgess]]. [[Stanley Kubrick]] podle něj natočil [[Mechanický pomeranč (film)|stejnojmenný film]] a kniha byla časopisem Time vybrána mezi sto nejlepších anglicky psaných románů z období 1923 až 2005.<ref>[http://www.time.com/time/2005/100books/the_complete_list.html Seznam knih vybraných časopisem Time]</ref>
 
autor: Antony Burgess, žánr: [[Science fiction|sci-fi]]<br />
'''Mechanický pomeranč''' (originální anglický titul zní ''A Clockwork Orange'') je román z roku [[1962]], jehož autorem je [[Británie|britský]] [[spisovatel]] Anthony Burgess. [[Stanley Kubrick]] podle něj natočil stejnojmenný film a kniha byla časopisem [[Time]] vybrána mezi sto nejlepších anglicky psaných románů z období [[1923]] až [[2005]].
 
== Anthony Burgess ==
 
'''Anthony Burgess''' (VB) – 20.st.
[[Romanopisec]], [[básník]], filmový [[scénárista]], [[hudební skladatel]], [[pianista]], [[libreto|libretista]], učitel, jazykovědec, kritik v oblasti literatury, filmu, divadla, ale také [[gastronomie]]
Nepatří mezi britské klasicky [[20.století]], přestože je jistě nejplodnějším britským autorem poslední doby.
Ačkoliv 1. knihu publikoval až v 37 letech napsal zhruba 30 románů a dalších asi 15 titulů literatury faktu, 2 knihy pro děti, dvoudílnou [[biografie|biografii]], román ve [[verš|verších]], několik televizních scénářů a mnoho kritických článků a recenzí.
Charakteristika jeho děl: plodnost, rozhled, erudice, [[kosmopolitismus]], smysl pro humor se snahou pobavit čtenáře.
 
 
== Obsah knihy ==
Kniha je rozdělena na 3 části začínající pokaždé slovy: ''„Co teda jako bude, he?“''. <br />
<br />
'''''1. část:'''''<br />
Hlavní postavou a vypravěčem je mladý Alex, který namísto školy chodí do krámků s hudbou a posléze ji poslouchá u sebe v pokoji na posteli. Na rozdíl od svých vrstevníků je však vášnivým posluchačem vážné hudby – především Beethovena. Ze začátku knihy nás Pokorný Vypravěč, jak se Alex nazývá, zavede do ukázkového večera, kdy se nejprve se svou partou sejde v mléčném baru Korova (zde pili tzv. mlíko plus – mléko namíchané s alkoholem, popřípadě nějakou drogou). Poté se jako parta sebrali a vyrazili ven zmlátit starší lidi nebo přepadat mladé holky, aby nakonec skončili v baru, kde koupí skotskou starým dámám, které jim opilé potvrdí alibi. Takhle probíhá prakticky každý večer, aniž by je někdo chytil (díky již zmíněným starým dámám). Jako „přilepšení“ a „osvěžení“ se vydají na větší tah do bytů a domů, kde znásilňují manželky, mlátí manžely a samozřejmě kradou, aby mohli příštího večera zopakovat svůj „rituál“. Celá dlouhá noc končí znovu v Korově, ale tahle skončí trochu jinak. Do podniku přijde společnost, v níž jedna žena zazpívá jeho oblíbenou árii, kterou Tupoun (nejméně inteligentní člen party) ocenil prskáním. Za což jej Alex udeřil. Protože se prohlásil za vůdce party, dostal se do konfliktu se zbytkem jeho „členů“, kteří mu tuto vizi zpochybňovali. Na usmířenou přijal jejich návrh na velkou akci, kdy se vkradou do Fary, kde žila stará žena s kočkami. Alex se dostane dovnitř, ale ženu udeří tvrdě při potyčce do hlavy. Na útěku z bytu je omráčen Tupounovým řetězem, aby jej našla na místě policie. První část končí tím, že se Alex, kterému ještě nebylo 15 let, dostává do vězení za vraždu starší ženy.
 
'''''2.část:'''''<br />
Náš ''Pokorný Vypravěč'' se tedy ocitá ve vězení STANAZU (Státní nápravné zařízení). S většinou kriminálníků si rozuměl a postupem času si zde začal budovat pozici za pomoci místního kaplana, jehož si získal na svou stranu studiem Bible a dobrým chováním. Za jeho vlivu by se snad dostal z vězení dříve na podmínku, ale jelikož se mu nechtělo čekat déle, než bylo nutné souhlasil s programem dr. Ludovica. (Nabídli mu jej, jelikož jednoho dne do cely přibyl nový vězeň, kterého on a jeho spoluvězni ukopali. Vina však padla na jeho bedra, čímž se stal právě pro tewnto program ideálním „materiálem“.) Program dr. Ludovica měl zajistit, aby se násilníci stali dobrými lidmi. Alex tedy jako symbol nového programu vlády zbavit se zločinu, nastoupí léčbu u dr. Brodskyho. Podstatou téhle léčby je podat „pacientovi“ dávicí léky načež jej poslat do „kina“ a násilím jej přimět se dívat na několikahodinové filmy o násilí. Výsledek – násilí má člověk poté navždy spojen s pocitem nechutenství. Tedy sotva pomyslí či se dokonce pokusí o násilí vyvolá to v něm zvracení a násilí tak nebude schopen vykonat. Vedlejším účinkem této léčby však byla –bohužel? - také nenávist k hudbě, která byla kulisou pro promítané filmy (pro Alexe naneštěstí také Beethoven). A tak je po 14 dnech léčby představen společnosti na malém představení – zkoušce. Tam do něj mlátí a svádí jej, avšak on je jako malé děcko neschopen jakéhokoliv činu. Je tedy propuštěn na svobodu.
 
'''''3.část:'''''<br />
Alex se tedy vrací do zcela změněného starého světa. Doma nachází svůj pokoj v rukou cizího člověka, kterému rodiče dočasně poskytli pronájem. Jeho parta je také rozpuštěna - Jiřík byl zabit na nějaké akci, o Pítrsovi nikdo nic neví a s Tupounem se Alex setká, aniž by chtěl. V knihovně jej pozná jedna z jeho obětí, která si pokouší vylít svůj hněv jeho lynčováním. Na(ne)štěstí brzy přijede policie, kde je jako jeden z policistů zaměstnán Tupoun a druhý, Billy, byl členem nepřátelské party. Zavezou Alexe daleko za město, kde jej zmlátí a zanechají napospas osudu. Omlácený se doplazí k nejbližšímu domu, který jej láká svým nápisem DOMOV. Uvnitř si uvědomí, že tu již jednou byl - surově zmlátil majitele a znásilnil jeho ženu. Majitel se však jeho návštěvě zbláznil. Nepoznává jej tedy a ochotně mu pomáhá. (Manželka zemřela na následky návštěvy Alexovy party.) Zavolá své přátele, příslušníky prapodivné politické strany, kteří chtějí Alexe použít jako zbraň proti nynější vládě - oběť moderní doby. Dalšího dne zjišťuje, co to znamená být obětí, když se probudí v pokoji, kde ze všech stran hraje hlasitě hudba a kterou nijak nemůže zastavit. Tenhle pocit je pro něj natolik nesnesitelný, že raději vyskočí z okna.
Za několik dní se probouzí v nemocnici. Při myšlence na násilí mu již není zle a ministr vnitra přichází s nabídkou vyrovnání. Pomohl mu od předchozí léčby, věnuje Alexovi stereo a práci pročež má podpořit jeho vládu. Alex samozřejmě souhlasí.
Po návratu z nemocnice se vše vrací do starých kolejí. Náš Pokorný Vypravěč nám představuje novou partu - velmi podobnou té staré. Jediná změna je pouze v tom, že se Alex bitek nezúčastňuje, ale vydává pouze rozkazy. Nebaví ho to, jelikož ve dne dělá za slušné peníze práci, která ho baví, a náhle se mu nechce riskovat pro svou partu, ba ani utrácet. Při procházce potká v kavárně Pítrse. Zjistí, že je již ženatý a má pěknou manželku, která jej miluje. Dokonce ani nemluví tzv. týnovskou mluvou (naopak je sám pro smích, že s ní ještě hovoří) a zatouží po tom samém. A tak Alex dospěje v 19 letech, kdy vlastní rozsáhlé záznamy v trestním rejstříku, má za sebou pokus o sebevraždu a o drogových zkušenostech a alkoholismu ani nemluvě.
 
 
== Ukázka ==<br />
(…) „To je kniha,“ řekl sem. „To je kniha, kterou ty píšeš.“ Záměrně mi zhrubl vojs: „Vždycky sem strašně obdivoval ty, co umějí psát knihy.“ Pak sem se podíval na titulní list a tam bylo napsáno: MECHANICKÝ POMERANČ. Pokračoval sem: „To je pěkně stupído titul. Kdo kdy slyšel o mechanickým pomeranči?“ Pak sem nahlas bitkovej kousek přečetl, vysokým vojsem, jako bych se modlil: „Pokus znásilnit člověka, stvoření schopné růstu a lásky, které může proniknout až před svatou tvář samotného Boha. Proti tomuto pokusu o znásilnění a nastolení zákonů a podmínek platných pro mechanické tvoření tedy vždy pozvednu meč svého pera…“ Tupoun jako obvykle na to zatroubil pěkně na lipsy a já se musel smajlnout. Pak sem začal papíry trhat na kousky a rozhazovat je po podlaze a ten spisovatelskej házbend začal bejt pěkně lunatickej a šel po mně s vyceněnejma žlutejma cánama a nehty naježil jako drápy. (…)
<br /><br />
(…) Pak sem si uvědomil přes všechnu tu bolest a nadávání, co za muziku to je, která se přerývavě a s praskotem hrnula z pásu, a on to byl sám Ludwig van, poslední věta Pátý symfonie, a já začal skrímovat jak lunatickej. „Zastavte!“ skrímoval sem. „Zastavte, vy gražný nechutný soďáci. To je hřích, vy bračny jedny!“ Nezastavili to hned, protože už to mělo trvat asi jen jednu dvě minuty – píply do blažky mlátili, pak ještě další popravčí čety, a pak stará dobrá nacistická vlajka a KONEC. Ale když se rozsvítily světla, stáli ten dr. Brodsky s dr. Branomem přede mnou a dr. Brodsky povídá:
„Co to mělo znamenat, to o tom hříchu, he?“
„“Že,“ začal sem a myslel, že se pozvracím, „nemůžete takhle zneužívat Ludwiga vana. Ten nikomu neublížil. Beethoven jenom psal hudbu.“ A pak se mi udělalo fakt blbě a oni museli přinýst lavór, kterej měl tvar ledviny.
„Hudba,“ řekl dr. Brodsky jakoby pobaveně. „Vy tedy máte rád hudbu. Já sám o ní nic nevím. Je to užitečný emoční katalyzátor, to je všechno, co o tom vím. Dobře, dobře. Co si o tom myslíš, Branome?“ (…)
<br /><br /><br />
== Reference ==
<references/>