Carl Schmitt: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
doplnění o stanoviska z dob Výmarské republiky
formulace, podstatné do úvodu, + jméno tisku, který jej kritizoval
Řádek 1:
'''Carl Schmitt''' ([[11. červenec|11. července]] [[1888]] [[Plettenberg]] – [[7. duben|7. dubna]] [[1985]] tamtéž) byl konzervativní německý právní a politický teoretik. SvýmiZ autoritativními[[autoritatismus|autorititativních]] názorypozic podporovalkritizoval [[nacismusliberální demokracie|liberální demokracii]] a později ovlivnil řadu levicových i pravicových politických teoretiků, zejména [[Walter Benjamin|W. Benjamina]], [[Giorgio Agamben]]a, [[Jacques Derrida|J. Derridu]] a [[Leo Strauss]]e.
 
Schmitt se narodil v konzervativní katolické rodině v městečku Plettenberg, asi 50 km jihovýchodně od [[Dortmund]]u, kam se po válce zase vrátil. Studoval právo v [[Berlín]]ě, v [[Mnichov]]ě a tehdy německém [[Štrasburk]]u, kde roku [[1915]] promoval. Přednášel právo v Mnichově, v [[Greifswald]]u, v [[Bonn]]u a od roku [[1933]] v Berlíně. V době Výmarské republiky se stavěl proti vládnoucím stranám i politickému systému, ale vystupoval též výrazně proti nacistům a komunistům. V roce 1933 vstoupil z do [[NSDAP]] a angažoval jako nacistický politický teoretik. Zdůvodňoval [[Adolf Hitler|Hitlerovo]] převzetí moci a další nezákonné kroky jako „výkon diktátorské autority“, současně však kritizoval [[rasismus]]. Už roku [[1936]] byl v nacistickém tisku (novinách SS [[Das Schwarze Korps]]) kritizován jakopro oportunistaneslučitelnost jeho autoritotivních názorů s nacistickou ideologií a odešeltéž pro svůj oportunismus. V důsledku toho přišel zeo svýchsvé politickýchpolitické funkcífunkce, až do roku 1945 však zůstal profesorem v Berlíně. Po válce byl zatčen a odešel do ústraní ve svém rodném městečku, kde ho však navštěvovali významní političtí myslitelé pravicového i levicového zaměření.
 
Schmitt navazoval na politické myšlení [[Thomas Hobbes|T. Hobbese]] a [[Nicolo Machiavelli]]ho. Roku [[1921]] na sebe upozornil spisem "O diktatuře" (''Die Diktatur''), který reagoval na rozhárané politické poměry a slabost tehdejší německé vlády. Výkon suverenity zahrnuje podle Schmitta i právo zavést diktaturu, buď jako výjimečný stav na dočasnou ochranu ústavy, nebo i pro zavedení jiné ústavy. V této linii pokračoval dalším spisem „Politická teologie“ (''Politische Theologie'', 1922), kde tvrdil, že politika je sekularizovaná teologie a opět hájil právo suveréna zavést výjimečný stav. Jeho nejznámějším spisem je „Pojem politična“ (''Der Begriff des Politischen'', [[1932]]), kde chápe oblast politiky jako oblast moci, nesmiřitelných konfliktů a boje proti nepříteli: politika dělí společnosti na přátele a nepřátele. V "Teorii partyzána" (1963) rozebíral případy, kdy státy podporují nepravidelné bojůvky proti vnějšímu nepříteli.