Obrana jazyka českého: Porovnání verzí

V 17. století se se zvyšujícím tlakem němčiny zesiluje obranný tón. Obrození se rádo odvolávalo na dotčený dopis [[Karel Staršístarší ze Žerotína|Karla Staršího ze Žerotína]] z r. 1610, kde vytýká olomoucké městské radě, že mu napsala proti všem zvyklostem v němčině a hrozí jí, že jí napříště nehodlá odpovídat, nebude-li mu psát česky. Zcela bezprecendtní je pak jazykový zákon z r. 1615 a ''Okřik'' [[Pavel Stránský ze Zap|Pavla Stránského ze Zap]] z r. 1618, který je rozsáhlou, podrobnou a agresivní obranou již skutečně žánrově zralou, a to dávno před Balbínem. Obšírně se této tematice věnuje Ondřej Koupil v knize ''Grammatykáři. Gramatografická a kulturní reflexe češtiny 1533-1672'' (Praha: Karolinum 2007).

V době baroka se z jazykové obrany stává celý žánr. Například i předmluva ke gramatice [[Václav Jan Rosa|J.václava V.Jana Rosy]] ''Čechořečnost'' (1672) obsahuje apologetickou část, v roce 1714 píše J. V. Ryvola ve stejném duchu předmluvu k puristickému slovníčku ''Slovář český'', obsáhlou jazykovou a národní obranu najdeme v anonymní ''[[Země dobrá, to jest země česká|Zemi dobré, zemi české]]'' (1754). Obranný ráz mají statě v ''Poselkyni starých příběhův českých'' ([[Jan František Beckovský]], 1700), dokonce i homiletická literatura se touto tematickou v předmluvách zabývá (Daniel Nitsch, ''Berla královská'', 1709; [[Ondřej František de Waldt]], ''Chvála jazyka českého'', 1729)

Na začátku [[Národní obrození|národního obrození]] se mezi obrozenci objevila skupina tzv. ''oprávců češtiny'' (či ''obránců českého jazyka a literatury''), kteří vydávali spisy, v nichž shromažďovali argumenty ve prospěch českého jazyka hlavně proti [[Němčina|němčině]] a snažili se povzbuzovat národní uvědomění. Zpravidla bohatě čerpali z obranných spisů minulosti, téměř s železnou pravidelností odkazovali na Husa, autory doby veleslavínské, zejména pak na [[jazykový zákon z r. 1615]], na nově vydaného Balbína, ale i na právě stále platnou literu [[ObnoveníObnovené zřízení zemské|Obnoveného zřízení zemského]] (1627), kde byla němčina nově zrovnoprávněna s češtinou, ani pouhá rovnoprávnost obou jazyků nebyla přitom na konci 18. století v praxi uplatňována.