Oleg Vladimirovič Peňkovskij se narodil 23. dubna [[1919]] v Ordžonikidze na [[Kavkaz]]e. Jeho otec byl důlním inženýrem a údajně zahynul v [[občanské válce]]. Peňkovskij v r. 1939 absolvoval dělostřelecké učiliště v [[Kyjev]]ě, účastnil se [[okupace]] [[Polsko|Polska]] a posléze závěrečných bojů ve válce SSSR s [[Finsko|Finskem]]. Stal se mj. nejmladším sovětským velitelem pluku na bojové [[frontaVálečná (válka)fronta|frontě]]. Byl dvakrát vyznamenán. Po skončení války nastoupil na Frunzeho vojenskou akademii a pak na Vojensko-diplomatickou akademii, která školila rozvědčíky pro zpravodajskou službu [[generální štáb|generálního štábu]]. V roce 1955 odjel jako zástupce [[rezident]]a do [[Turecko|Turecka]]. Zde se však nepohodl se svým nadřízeným a dokonce došlo i k zatažení „konkurenční“ rozvědky ([[KGB]]) do tohoto sporu. Pro Peňkovského to znamenalo konec kariéry [[diplomat]]a: Stažení do SSSR, zaražený postup a uložení mezi „profláknuté“ agenty. Jen díky jeho přátelství s náčelníkem GRU [[generálem]] Serovem se stal hlavním instruktorem Státního výboru pro koordinaci vědeckovýzkumné práce, ve skutečnosti oddělení pro hospodářskou a průmyslovou špionáž. Tato funkce s sebou nesla i generálskou hodnost, kterou mu však odepřeli, neboť KGB zjistila, že otec Peňkovského bojoval v občanské válce na nesprávné straně – jako [[bělogvardějci|bělokvardějec]] proti [[Rudá armáda|Rudé armádě]]. Peňkovskij se cítil ponížen, uražen a rozhodl se pomstít sovětskému komunistickému režimu.
