Nebeská mechanika: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
Synthebot (diskuse | příspěvky)
A0 (diskuse | příspěvky)
m Robot opravil přesměrování na Měsíc (měsíc) - Změněn(y) odkaz(y) na Měsíc
Řádek 1:
[[Soubor:Solar_sys.jpg|thumb|right|300px|[[Sluneční soustava]]]]
'''Nebeská mechanika''' je vědní obor ležící na rozhraní mezi [[astronomie|astronomií]] a teoretickou [[mechanika|mechanikou]], zabývající se popisem pohybu [[kosmické těleso|kosmických těles]] [[Vesmír|vesmírem]] a určováním jejich drah. Metody klasické nebeské mechaniky jsou založeny na využití [[Newtonův gravitační zákon|Newtonova zákona všeobecné gravitace]] a jeho [[Newtonovy pohybové zákony|tří pohybových zákonů]], s jejichž pomocí lze odvodit téměř všechny pohyby [[planeta|planet]] ve [[Sluneční soustava|Sluneční soustavě]]; pouze ve speciálních případech (např. stáčení [[Perihélium|perihelu]] dráhy [[Merkur (planeta)|Merkuru]]) je nutno přihlédnout k [[obecná teorie relativity|relativistickým efektům]]. Hlavním úkolem nebeské mechaniky je výpočet poloh nebeských těles v budoucnosti na základě stanovených [[elementy dráhy|elementů dráhy]] z minulého pozorování. Až do roku 1957 se toto týkalo pouze přirozených kosmických těles ([[Měsíc (měsíc)|Měsíce]]e, [[planeta|planet]], [[planetka|planetek]], [[kometa|komet]] a složek [[dvojhvězda|dvojhvězd]] a násobných hvězd); od startu [[Sputnik 1|Sputniku 1]] se nebeská mechanika začala zabývat i [[umělé kosmické těleso|umělými kosmickými tělesy]] a dnes je nedílnou součástí technického oboru [[astrionika]]. Ta na rozdíl od klasické nebeské mechaniky zohledňuje i jiné síly, než gravitační, zejména působení tahu motorů, vliv [[aerodynamický odpor|aerodynamického odporu]] a [[tlak záření|tlaku záření]].
 
Nejjednodušším úkolem, který nebeská mechanika řeší, je tzv. [[problém dvou těles]], který má analytické řešení, vedoucí ke zjištění, že pohyb těles kolem hmotného středu (těžiště) soustavy probíhá po [[kuželosečka|kuželosečce]]. Tento problém, omezující se pouze na dvě kulově symetrická hmotná [[těleso|tělesa]], která lze nahradit z kinematického hlediska [[hmotný bod|hmotnými body]], je ve skutečnosti abstrakcí a nikde ve vesmíru neexistuje. Problém ''n'' těles, který je reálný, nemá s výjimkou některých speciálních případů analytické řešení a musí být řešen metodami [[numerická matematika|numerické matematiky]]; plné rozvinutí těchto metod umožnil až nástup [[počítač|počítačů]].
Řádek 6:
==Historie==
[[Soubor:Ptolemaicsystem-small.png|thumb|left|250px|[[Klaudios Ptolemaios|Ptolemaiova]] představa [[vesmír]]u, jehož středem je [[Země]].]]
Prvopočátky nebeské mechaniky je možné položit už do mladší doby kamenné, kdy byly vybudovány první megalitické stavby (např. [[Stonehenge]] v jižní [[Anglie|Anglii]]), sloužící zřejmě ke sledování pohybu [[Měsíc (měsíc)|Měsíce]]e a k předpovědím [[zatmění Měsíce]] a [[zatmění Slunce|Slunce]]. Také staří [[Egypt|Egypťané]] využívali astronomických pozorování k předpovědím [[Nil|nilských záplav]].
 
První pokusy o teoretické zvládnutí popisu pohybu [[Slunce]] a [[planeta|planet]] nacházíme v [[antika|antickém]] [[Řecko|Řecku]]. Řečtí filozofové, především [[Platón]], vedeni snahou o co největší harmonii ve Vesmíru, se snažili popsat pohyb nebeských těles pomocí rovnoměrného [[kruhový pohyb|kruhového pohybu]] s tím, že středem Vesmíru je Země. Do maximální dokonalosti dovedl tuto představu [[Klaudios Ptolemaios|Ptolemaios]]. [[Ptolemaiova soustava]] se stala téměř na dvě tisíciletí jedinou obecně přijímanou teorií nebeské mechaniky.