Velké učení: Porovnání verzí

'''''Velké učení''''' ({{Čínsky|tradiční= 大學 |zjednodušené= 大学 |pchin-jin= Dàxué |český přepis= Ta-süe }}) je jedna z tzv. [[Čtyři knihy|Čtyř knih]] konfucianismu, vydaných filozofem [[Ču Si|Ču Sim]]m v roce [[1190]], v souboru Čtyř knih stojí na prvním místě, jako základ pro zahájení studia. Kniha se tak stala jedním ze základů pro výuku [[Konfucianismus|konfucianismu]] v Číně, Koreji i Japonsku.<ref name="liščák 400" /> Sestává ze 1755 znaků, je tak nejkratší z knih konfuciánského kánonu.<ref name="kobzev" />

Význam názvu je „učení [pro] dospělého“ (podle [[Ču Si]]ho), či „učení pro velkého muže“ (podle [[Wang Jang-ming]]a).<ref name="liščák 400" /> Třebaže nesporně patří k raně konfuciánským pracím, jeho autorství je nejasné; podle moderního bádání vzniklo zřejmě koncem [[období Válčících států]], možná snad až počátkem raně [[Říše Chan|chanské doby]].<ref name="liščák 400" />

Text se věnuje problematice budování harmonie ve státu a společnosti počínající morálním sebezdokonalováním.<ref name="kobzev" /><ref name="theobald daxue" /> Cílem kultivace osobnosti je vyzařování ctnosti a přistupování k lidu jako k příbuzným, aby se dospělo k nejzazšímu dobru (takzvané „tři části učení“). Prostředkem k dosažení cíle je „osm stupňů učení“ – zkoumání věcí (''ke-wu''), rozšíření poznání (''č’-č’''), opravdovost úmyslu (''čcheng-i''), náprava srdce/mysli (''čeng-sin''), zdokonalování sebe sama (''siou-žen''), správné řízení rodiny (''čchi-ťia''), řízení státu (''č’-kuo'') a zavedení míru pod Nebesy (''pching tchien-sia''). Přičemž první pět stupňů popisuje vzdělávání jedince, poslední tři proces vládnutí.<ref name="liščák 256 257">Liščák, s. 256–257.</ref>

Původně 42. kapitola z ''[[Li-ťi|Knihy obřadů]]'' nebyla pro konfuciány původně výjimečně důležitá, podle raných komentářů ([[Čeng Süan]]ův v 2. století a [[Kchung Jing-ta]]ův v 7. století) byla určena vysoce postaveným lidem, jako výklad hlavních principů vlády. V 11. století pozornost věnovaná kapitole vzrostla, od roku 1030 byla dávána úspěšným absolventům nejvyššího stupně [[Úřednické zkoušky v Číně|úřednických zkoušek]].<ref name="kobzev" /> Mezi [[Neokonfucianismus|neokonfuciány]] na ni obrátili pozornost až [[S’-ma Kuang]], který k ní napsal komentář, a [[Čcheng I]] a [[Čcheng Chao]],<ref name="liščák 400" /> kteří ji vydělili z ''Knihy obřadů'' jako samostatný text.<ref name="theobald daxue" /> K nejdůležitějším konfuciánským textům ji přiřadil Ču Si, který Velké učení reorganizoval.<ref name="liščák 400" /> a rozdělil na kanonický text (který připsal [[Konfucius|Konfuciovi]] s tím, že ho zapsal Konfuciův žák [[Ceng-c’]]) a komentáře (které připsal Ceng-c’ovi s tím, že ho zapsali žáci Ceng-c’a) a k dílu napsal komentář.<ref name="kobzev" /><ref name="theobald daxue" /> Ču Si také změnil chápání díla z návodu pro vládce na učebnici pro všechny dospělé muže. V Ču Siho verzi se ''Velké učení'' stalo jedním ze základních výukových textů konfuciánské nauky a mělo veliký vliv na čínskou vzdělávací a kulturní tradici. Až v 16. století Wang Jang-ming odmítl Ču Siho změny, vydal „autentický“ předčusiánský text a publikoval svůj komentář k textu v němž dokazoval, že ''Velké učení'' podporuje jeho interpretaci konfuciánství.<ref name="kobzev" />

Ve výsledku v konfuciánství existují tři interpretace Velkého učení, Čeng Süana/Kchung Jing-taje, sungských neokonfuciánců Čchen Iho/Ču Siho a konečně Wang Jang-mingova. Zachovaly se také tři základní varianty textu – Čeng Süana/Kchung Jing-taje zahrnutá v souboru [[Třináct klasických knih|Třinácti klasických knih]], text v souboru Dvanácti kanonických knih vytesaných roku 838 na kamenné stély v Čchang-anu (nyní v [[Les stél|Lese stél]] v Si-anu) a konečně Ču Siho text.<ref name="kobzev" />

| příjmení = Кобзев

| jméno = А. И.

| jméno = Ulrich

| url kapitoly = http://www.chinaknowledge.de/Literature/Classics/daxue.html

| příjmení = Кобзев

| jméno = А. И.

| jméno = Ulrich

| url kapitoly = http://www.chinaknowledge.de/Literature/Classics/daxue.html