Císař říše římské: Porovnání verzí

'''Císař říše římské'''. Zaniklý titul [[císař]]e Říše římské obnovil roku [[800]] n.l. [[Frankové|franckýfranský]] [[král]] [[Karel Veliký]], který se tak snažil navázat na slavnou historii již neexistující [[Antika|antické]] [[Římská říše|Říše římské]], která zanikla v 5. století. Toto nové římské císařství ale nemělo mnoho společného s obyvateli města [[Řím]]a, čímž se od toho antického značně lišilo. Jednalo se tedy o římské císařství, které ale nebylo císařstvím [[Řím]]anů. [[Císař]] této nové Římské říše byl především ochráncem západoevropských [[křesťan]]ů, [[papež]]e a papežského sídelního města [[Řím]]a. S titulem císaře byl nyní sice spojen jen malý přírůstek moci, ale zároveň i určitá vážnost a výjimečnost ve společenském postavení mezi panovníky západní [[Evropa|Evropy]]. Držení titulu se stalo reprezentativní záležitostí a věcí prestiže. Titul císaře nebyl dědičný a neexistovalo žádné přednostní právo na ucházení se o císařský trůn a tak mezi panovníky západní Evropy docházelo k jakési soutěži o to, kdo se této funkce ujme.

Prvním císařem se stal [[Frankové|franckýfranský]] [[král]] [[Karel Veliký]], kterého na [[Vánoce]] roku[[ 800]] n.l. korunoval v [[Řím]]ě [[papež]] [[Lev III.]] Karel Veliký a Lev III. jsou tak považováni za zakladatele tohoto císařství. Přestože titul nebyl dědičný, stal se dalším císařem syn Karla Velikého [[Ludvík I. Pobožný]], který sám sebe korunoval roku [[813]] a roku [[840]] provedl i korunovaci svého syna [[Lothar I.|Lothara I.]] U všech těchto korunovací byl přítomen [[papež]] a tak se ustálila zásadní podmínka, že kdo chtěl být císařem, musel přijít osobně do Říma a zde se nechat korunovat papežem. Císař [[Lothar I.]] (840 – 855) byl panovníkem, který reálně ovládal jen poměrně malé území od [[Frísko|Fríska]] po severní [[Itálie|Itálii]]. Jeho nástupce [[Ludvík II. Němec]] (855 – 875) pak už panoval pouze v Itálii. Konečný úpadek vážnosti císaře nastal za [[Karel III. Tlustý|Karla III. Tlustého]], kterého dokonce sesadili [[velmož]]i jeho říše. Následovalo období tzv. „malých císařů“, kteří byli většinou italského původu a zcela bez vlivu na evropskou politiku. Zásadní zlom nastal až roku [[962]], kdy byl papežem [[Jan XII.|Janem XII.]] korunován na císaře jeden z nejmocnějších panovníků západní Evropy, německý král [[Oto I. Veliký|Ota I.]] Od tohoto okamžiku již úřad císaře zastávali výhradně příslušníci německých vládnoucích rodů, a to až do roku [[1806]]. Zhruba v období vlády císaře [[Fridrich I. Barbarossa|Fridricha I. Barbarossy]] (1152 – 1190) se ustálil název říše na [[Svatá říše římská]] a v průběhu 15. století pak na [[Svatá říše římská národa německého]]. Spojení německého krále s císařstvím, a tím také s papežstvím, bylo zhruba od roku [[1200]] vnímáno jako Bohem daná skutečnost.