Dialogus: Porovnání verzí

{{upravitNeověřeno}}

'''''Dialogus''''' je nábožensko-politický spis z 15. století, hlavní dílo [[Jan z Rabštejna|Jana z Rabštejna]]. Má předchůdce v humanistických dialozích, hlavně [[Francesco Petrarca|Petrarcových]] a Eneášových[[Pius II.|Eneáše]] [[Piccolominiové|Piccolominiho]], ale i Jana Troestra.<ref>{{Citace Vychází z literární fikce. Dialogus poprvé objevil [[František Palacký]].monografie

Dílo je zasazenoliterární fikce, zasazená do vnějšího rámce dopisu, formálně adresovaného italskému právníku Janu Grassovi – tímto přihlášením se ke svému pavijskému učiteli chtějchtěl nejspíše Rabštejn zvýšit váhu svých právnických dedukcí. Dialogus vychází z literární fikce.

Příběh vypráví o tom, že po návratu z Itálie má autor možnost setkat se se třemi katolickými pány rozdílné politické linie, dátnechat se zasvětit do příčin domácího rozbroje a zaujmout své stanovisko k válce rozpoutané proti [[Jiří z Poděbrad|Jiříkovi z Poděbrad]]. Tato fikce je porušována tím, že do ní autor začleňuje časové narážky i na události pozdější, než byla doba jeho návratu. Navíc ví v ''Dialogu'' leccos sám autor lépe, než jeho dialogičtí zasvěcovatelé.

Rabštejn vykreslil vyhraněné postavy diskutujících šlechticů, např. krvežíznivého [[Zdeněk Konopišťský ze Šternberka|Zdeňka ze Šternberka]], usvědčovaného z křiklavé nedůslednosti v poměru ke králi, nebo Viléma z Rabí, bodrého, útočného odpůrce odbojných snah (projevuje politické sympatie s [[Utrakvismus|utrakvisty]]). Dále Jana ze Švamberka, dobrého, pasivního a dobromyslného, ale málo informovaného velkopřevora ztotožňujícího neutrální stanovisko samotného autora.

Sám autor vystupuje jako „čtvrtá“ postava, s uznávanou právnickou a humanistickou převahou, kterýkterá přebírá myšlení za ostatní účastníky hovoru, přejímá teoretické výklady s humanistickou povýšeností. Projevuje se zde humanistická útočnost spolu s ironií a sarkasmem.

Rabštejn ve vlastním přesvědčení nesouhlasí s potlačováním kacířství „ohněm a mečem“, hledá cesty „rozumnosti a humanity“, ale své názory vyjadřuje jen jako disputační námět, nikoliv formou určitého tvrzení. To znamená, že ve svém podání je Rabštejn na stanovisku zcela středověkém, pouze polemizuje. Náboženská válka přináší lidu zkázu, to Rabštejn ví, ale bude raději "po„po papežsku"papežsku“ trpět.

Poslední část díla vyznívá rezignovaně:'' již„již několikrát jsme pánu naznačili, co z toho vzejde, nicméně on chce, aby se věc řešila ohněm a mečem, přiznáváme, že to je naše zkáza, ale dejždějž se vůle papežova a stolice apoštolské...“. ''Tento závěr je v tragickém rozporu s Rabštejnovým češstvím.