|
[[Soubor:Antonin_Vranicky.jpg|thumb|300px|right|Antonín Vranický]]
[[Soubor:Antonin_Vranicky_podpis.jpg|300px|thumb|right|Podpis Antonína Vranického]]
'''Antonín Vranický''' ([[13. červen|13. června]] [[1761]], [[Nová Říše]] – [[6. srpen|6. srpna]] [[1820]], [[Vídeň]]) byl [[Česko|český]] hudební skladatel a houslista. Mladší bratr hudebního skladatele [[Pavel Vranický|Pavla Vranického]]. Maestro zámecké kapely knížete [[Maxmilián z Lobkovic|Maxmiliána z Lobkovic]].
== Život ==
Životní osudy Antonína Vranického se vyvíjely pod nesporným vlivem staršího bratra [[Pavel Vranický|Pavla Vranického]]. Na rozdíl od Pavla vyskytuje se v Antonínově životopise více „bílých míst“ a méně pevných bodů. Platí to zejména o první fázi jeho života, až do jmenování zámeckým kapelníkem u knížete [[Maxmilián z Lobkovic|Maxmiliána z Lobkovic]]. Také on navštěvoval nižší třídy latinské klášterní školy v [[Nová Říše|Nové Říši]], avšak na rozdíl od Pavla nevíme, kde navštěvoval další třídy. V [[Jihlava|Jihlavě]] asi ne, protože [[jezuitský řád]] byl v roce [[1773]] zrušen a spolu s ním také jeho školská zařízení. Antonínovu stopu proto zachycujeme až v roce [[1779]], kdy se zapisuje do prvního ročníku studia filozofie na olomoucké univerzitě, v letech [[1778]]-[[1782]] přemístěním do [[Brno|Brna]]. V archívu olomoucké univerzity nacházíme několik dokladů k Antonínovu brněnskému pobytu. Jsou to katalogy posluchačů a záznamy o výsledcích zkoušek z jednotlivých předmětů. Podle těchto parametrů zjišťujeme, že Antonín studoval až do roku [[1782]] práva a že byl studentem poctivým a pilným, protože jeho výkony u zkoušek byly oceňovány nejvyšší známkou.
Po roce [[1782]] Antonín opět mizí z dohledu a okolo roku [[1785]] se objevuje ve [[Vídeň|Vídni]] (na Pavlův popud?), a to již s rozhodnutím věnovat se výhradně hudbě. O jeho hudební přípravě před příchodem do [[Vídeň|Vídně]] však mnoho nevíme. [[Pavel Vranický]] píše v jednom ze svých dopisů (z roku [[1799]]), že základy hry na [[housle]] získal Antonín od něho a že již ve dvanácti letech (tedy ještě doma v [[Nová Říše|Nové Říši]]) byl velmi zručným houslistou. Rozhodně se musel během studií gymnaziálních i za studií v [[Brno|Brně]] velmi pilně věnoval hudbě, musel být někým veden a musel mít také jisté úspěchy, které ho pravděpodobně přivedly na myšlenku věnovat se po vzoru svého bratra výhradně hudbě. Po příchodu do [[Vídeň|Vídně]] se Antonínovi dostalo (zřejmě zásluhou Pavlovou) příležitosti studovat u těch nejlepších učitelů. Koho jiného si mohl mladý a začínající skladatel přát více nežli [[Joseph Haydn|Josepha Haydna]], [[Wolfgang Amadeus Mozart|Wolfganga Amadea Mozarta]] a [[Johann Georg Albrechtsberger|Johanna Georga Albrechtsbergera]]? Že Antonín byl zručným houslistou, bylo již řečeno. Není proto divu, a spolu se svým bratrem Pavlem a Franzem Lamottem vůdčí osobností tzv. nové vídeňské houslové školy. Napsal houslovou školu a jako učitel vychoval celou řadu vynikajících houslistů, z nichž jmenujeme proslavené virtuosy [[Josef Pichla|Josefa Pichla]] (rodáka z jihočeské [[Bechyně]]) a [[Ignác Schuppanzingh|Ignáce Schuppanzingha]], primária slavného Razumovského kvarteta, přítele [[Ludwig van Beethoven|Beethovena]] a [[Franz Schubert|Schubertova]].
V roce [[1792]] (ve svých 31 letech) se Antonín Vranický oženil s Annou Marií rozenou Erhardovou a to je prakticky vše, co o jeho životě víme od příchodu do [[Vídeň|Vídně]] v roce [[1785]] až do roku [[1794]], kdy byl jmenován maestrem zámecké kapely knížete [[Maxmilián z Lobkovic|Maxmiliána z Lobkovic]]. V této funkci setrval až do své smrti v roce [[1820]]. Se svým zaměstnavatelem, který zastával u císařského dvora řadu vysokých funkcí, se pravidelně pohyboval mezi Vídní, hlavním lobkovickým sídlem [[Roudnice nad Labem|Roudnicí nad Labem]], [[Praha|Prahou]], [[Bílina (okres Teplice)|Bílinou v Čechách]] a zámkem [[Jezeří]], kde měl koupený domek. Po smrti svého příznivce a v neklidných dobách napoleonských válek bylo hmotné postavení Antonína Vranického otřeseno. Měl početnou rodinu a jeho zdravotní stav se neustále zhoršoval. Není proto divu, že měl starosti jak se zabezpečením rodiny, tak o budoucnost svých dětí. Ty však zaopatřil dobře - všechny se staly významnými hudebníky. Nejstarší syn Antonín byl virtuosem na [[violoncello]] a členem dvorního divadla ve Vídni. Druhý syn Bedřich byl virtuosem na [[housle]] a rovněž členem dvorního divadla ve Vídni. Dcery Karolína a Anna byly proslavené zpěvačky (a také krásky) a zejména Karolína náležela k nejlepším zpěvačkám své doby. Zvláště na její úspěch byl otec Antonín velmi hrdý a v korespondenci se svým zaměstnavatelem nikdy neopomenul pochlubit se jejími úspěchy. Korespondence mezi Antonínem Vranickým a knížetem [[Maxmilián z Lobkovic|Maxmiliánem z Lobkovic]] je velmi bohatá, což při neustálé nepřítomnosti knížete není divu, a pro přiblížení osobnosti Antonínovy velmi poučná. Dosvědčuje nejen jejich vzájemný přátelský vztah, ale také to, že Antonín požíval velké důvěry svého zaměstnavatele, který ho pověřoval i jinými než uměleckými úkoly. Antonín byl zřejmě zdatný a spolehlivý také jako organizátor. Zdá se, že léta strávená studiem práv našla svoje uplatnění. Ale ještě jeden rys můžeme z dopisů vyčíst. Kníže Lobkovic byl člověk uměnímilovný a vášnivě miloval hudbu. Nechával si proto ve zprávách referovat o novinkách z vídeňského hudebního života a Antonín Vranický vstupoval do role kritika děl svých kolegů. A je nutno říci, že byl kritikem bystrým a věcným. Ke konci svého života byl jmenován ředitelem orchestru dvorní opery, od roku [[1814]] byl pověřen vedením orchestru divadla Na Vídeňce a v letech [[1812]] až [[1814]] vedl c. k. hudební nakladatelství dvorního divadla. Zemřel [[6. srpen|6. srpna]] [[1820]] v lobkovickém domě na Špitálském náměstí ve [[Vídeň|Vídni]].
== Dílo ==
Význam tvorby [[Antonín Vranický|Antonína Vranického]] spočívá především v hudbě nástrojové - komorní a orchestrální. Vyplývá to z jeho funkce, protože jako zámecký kapelník měl povinnost psát hudbu pro domácí potřebu, tj. především pro muzicírování členů knížecí rodiny, pro různé společenské příležitosti (svátky a narozeniny příslušníků knížecí rodiny, svatby, zasnoubení, lovy apod.), tuto hudbu nacvičovat a provázet. Proto nepřekvapuje, že převládá hudba komorní: klavírní skladby, dueta a tria, desítky smyčcových [[kvartet|kvartetů]] apod. Dále napsal asi 14 [[symfonie|symfonií]], 14 koncertů pro housle, koncerty pro další [[Smyčcový nástroj|smyčcové nástroje]], hudbu taneční ([[menuet|menuety]]), lovecké pochody pro [[Dechový nástroj|dechové nástroje]], hudbu ke kolotoči apod. Na rozdíl od svého staršího bratra Pavla nenapsal žádnou operu, ale napsal několik skladeb církevního charakteru, z nichž vynikají dvě orchestrální [[mše]].
[[Kategorie:Skladatelé vážné hudby|Vranický, Antonín]]
|
