Obrana jazyka českého: Porovnání verzí

V 17. století se se zvyšujícím tlakem němčiny zesiluje obranný tón. Obrození se rádo odvolávalo na dotčený dopis [[Karel Starší ze Žerotína|Karla Staršího ze Žerotína]] z r. 1610, kde vytýká olomoucké městské radě, že mu napsala proti všem zvyklostem v němčině a hrozí jí, že jí napříště nehodlá odpovídat, nebude-li mu psát česky. Zcela bezprecendtní je pak jazykový zákon z r. 1615 a ''Okřik'' [[Pavel Stránský ze Zap|Pavla Stránského ze Zap]] z r. 1618, který je rozsáhlou, podrobnou a agresivní obranou již skutečně žánrově zralou, a to dávno před Balbínem.

 

 

Na začátku [[Národní obrození|národního obrození]] se mezi obrozenci objevila skupina tzv. ''oprávců češtiny'' (či ''obránců českého jazyka a literatury''), kteří vydávali spisy, v nichž shromažďovali argumenty ve prospěch českého jazyka hlavně proti [[Němčina|němčině]] a snažili se povzbuzovat národní uvědomění. Zpravidla bohatě čerpali z obranných spisů minulosti, téměř s železnou pravidělností odkazovali na Husa, autory doby veleslavínské, zejména pak na jazykový zákon z r. 1615, na nově vydaného Balbína, ale i na právě stále platnou literu [[Obnovení zřízení zemské|Obnoveného zřízení zemského]] (1627), kde byla němčina nově zrovnoprávněna s češtinou, ani pouhá rovnoprávnost obou jazyků nebyla přitom na konci 18. století v praxi uplatňována.