Tabula rasa: Porovnání verzí

Lidskou duši přirovnával k nepopsané tabuli už [[Platón]]<ref>''Theaitétos'', 191d</ref>, podobná metafora se najde v [[Aristotelés|Aristotelově]] pojednání ''O duši'', u [[Stoikové|stoiků]] a ve [[scholastika|scholastice]]. [[Tomáš Akvinský]] cituje Aristotela, podle něhož je duše zprvu „jako čistá tabulka, na níž není nic napsáno“.<ref>''Summa theologica'', I.79.2</ref> Na druhé straně byli všichni tito myslitelé přesvědčeni, že člověk je předem vybaven jistými myšlenkovými či duševními schopnostmi, o nichž si těžko představit, že by je mohl získat teprve zkušeností - například schopnost spojovat vjemy jednotlivých smyslů do smysluplného celku, který teprve zkušenost umožňuje.<ref>Např. Platón, ''Theaitétos'' 184d</ref>

 

 

Proti tomuto názoru se postavil [[Immanuel Kant]] a ve své ''Kritice čistého rozumu'' ukázal, že aby člověk vůbec mohl udělat nějakou zkušenost, musí už mít některé základní pojmy, které Kant nazývá ''apriorní''. Aby se člověk vyznal v tom, co vnímá, potřebuje apriorní rámec prostoru a času, v němž teprve může dělat nějaké smysluplné zkušenosti. Tak každá smyslová zkušenost nutně předpokládá pojem a určitou orientaci v [[prostor]]u, kdežto pojem [[čas]]u vyžaduje každá zkušenost vůbec. Dokonce i logické věty pracují s časem: tzv. zákon vyloučeného třetího říká, že nemůže platit ''současně'' A i non-A.