Catherine-Dominique de Pérignon: Porovnání verzí

Přidáno 345 bajtů ,  před 4 měsíci
m
trocha prolinkování, typo
m (Catherine-Dominique de Pérignon)
m (trocha prolinkování, typo)
 
{{Upravit}}
{{Infobox - osoba}}
[[Soubor:Catherine-Dominique de Pérignon (1792).jpg|náhled|Catherine-Dominique de Pérignon]]
'''Catherine-Dominique de Pérignon, markýz Grenady, hrabě císařství,''' ([[31. květen|31. května]] [[1754]], [[Grenade-sur-Garonne]], [[Languedoc,]] Francie- [[25. prosinec|25. prosince]] [[1818]], [[Paříž, Francie]]) byl [[Francie|francouzský]] [[generál,]] císařskýa [[Maršál Francie|maršál]].
 
== Život ==
Pérignon pocházel ze staré languedocké šlechty. Jeho otec byl prefektem maršálského soudu (tj. šlechtického) na [[Saint -Domingue]] ve [[Francouzská koloniální říše|francouzských koloniích]]. V roce [[1776]] se oženil s Heléne de Grenier. Patřil k té části liberální šlechty, která přijala za své [[osvícenství|osvícenské]] myšlenky francouzské[[Velká francouzská revoluce|Francouzské revoluce]]. V roce [[1790]] přijal úřad smírčího soudce [[Kanton Montech|kantonu Montech]] a o rok později jej zvolili jako poslance [[Zákonodárné národní shromáždění|ZákonodáréhoZákonodárného shromáždění]] za krajdepartementu [[Haute-Garonne]]. Za pár měsíců jej ale politika znechutila natolik, že svoji funkci složil a ujal se velení dobrovolnické legie ve Východopyrenejské armádě. V roce [[1795]] vstupujevstoupil opět do politiky a vstupujevstoupil do [[Rada pěti set|Rady pěti set]]. StáváStal se vyslancem ve [[Španělsko|Španělsku]] a dojednávádojednal smlouvu ze San Ildefonsa. V roce [[1801]] jebyl zvolen senátorem. V roce [[1804]] byl jmenován maršálem a hrabětem Francie. V roce 1805 získal [[řád Čestné legie]]. Od 18. září [[1806]] do 23. července [[1808]] byl guvernérem parmského[[Parmské vévodství|Parmského vévodství]]. Později se pohyboval po [[Neapolské království|Neapolském království]] a udržoval známost s královským párem ([[Joachim Murat]] a [[Caroline Bonaparte]]). V roce [[1814]] se vrátil do Francie, kde podpořil Restauraci [[Bourbonirestaurace Bourbonů|Restauraci Bourbonů]] a [[Ludvík XVIII.|Ludvíka XVIII.]] Během [[Sto dnů|Sto dní]] byl mu odebrán maršálský titul. Hlasoval pro [[trest smrti]] pro [[Michel Ney|Michela Neye]]. Byl povýšen na markýze Grenady a na [[Pair (Francie)|paira]]. Obdržel [[řád svatého Ludvíka]]. Nejvíce se proslavil během [[Francouzské revoluční války|revolučních válek]].
 
=== Začátek Vojenské kariéry ===
=== Pyrenejská válka ===
[[Soubor:Père-Lachaise - Catherine-Dominique de Pérignon 02.JPG|náhled|Perignonuv hrob v Pére-Lachaise]]
V březnu [[1793]] vypukla v Pyrenejích válka se Španělskem a generál [[Antonio Ricardos Carrilo de Albornoz]] tu už v dubnu zahnal slabou francouzskou armádu až k Perpignanu[[Perpignan]]u, který začal obléhat. Kdyby Perpignan padl, hrozilo nebezpečí, že se Španělé spojí se vzbouřeneckými městy [[Marseille]], [[Toulon]] a dalšími a ovládnou značnou část francouzského jihu. [[Národní konvent|Konvent]] opět měnil velitele obou armád, Západopyrenejské a Východopyrenejské, na celkové situaci to mnoho nezměnilo. 31. července dobyli Španělé ležení před Perpignanem, pak byli zatlačeni na jih zpět a Francouzi se opevnili u vesničky [[Banyuls-del-Aspres]]. V průběhu října a listopadu se tu zuřivě bojovalo a republikánská vojska odolala dvěma velkým útokům, v prosinci ale Ricardos prorazil na hřebeny u Banyuls, dobyl Saint-Elme i Port Vendres a znovu postupoval k severu. Dva dny před Štědrým dnem musela Východopyrenejská armáda celou pozici vyklidit a ustoupit od Le Boulou až k samotnému Perpignanu. Pokud šlo o Západopyrenejskou armádu, ta koncem roku stála v horské pozici u Roncal na španělské straně Pyrenejí. V následujícím roce převelel konvent k Perpignanu generála [[Jacques François Dugommier|Dugommiera]], vítěze od Toulonu. Jedné z jeho divizí velel Pérignon ([[divizní generál|divizním generálem]] jmenovaný nejprve provizorně, leč 23. prosince 1793 byl jmenován divizním generálem stvrzeným i z Paříže a vykonával funkci zástupce velitele Dugommiera). 1. května zahájili Francouzi ofenzívu a v nočním útoku dobyl Pérignon ležení Le Boulou nazpět, díky toumutotomuto útoku byl bezprostřední ohrožení Perpignanu zažehnáno. Toto vítězství představovalo jedno z nejvýznamnějších vítězství tohoto budoucího maršála. V květnu dobyl Dugommier Collioure i Port-Vendres a přiblížil se k hranici Katalánska. Západopyrenejská armáda, která přes zimu ustoupila na francouzskou stranu, zatím zastavila španělskou ofenzívu u Montesquiou a začala se znovu drát vpřed. Pérignon velel středu Východopyrenejské armády, která zahajovala v noci ze 17. na 18. listopad ofenzívu na horské dělostřelecké pozice nazývané Francouzi Montagne Noire (blízko Pont de Molins na španělské straně hranice). Tohoto boje se účastnil i budoucí maršál [[Charles Pierre François Augereau]], který si počínal velice úspěšně. '',, Republikáni„Republikáni útočili na bodák s neobvyklou zuřivostí a postupovali děsivě rychle. Španělé se dávali na útěk a emigrantské jednotky po jejich boku musely udělat se vším dělostřelectvem na svazích Magdelaine totéž, aby se neocitly v obklíčení. Augerau prohluboval vítězství a zmocnil se všech baterií na pravém břehu Mugy až po Escaulas, “'' naznačila tento úspěch France Millitaire''.'' Pérignonovi, Sauretovi a Victorovi se tak dobře nevedlo a další den se pokusili o nový nápor, kde opět exceloval Augerau. Naneštěstí byl toho dne Dugommier na obhlídce Sauretovi divize zasažen výbuchem španělského granátu, který byl smrtelný. Stihl jen nařídit:,,Chovejte ''„Chovejte se tak, abyste mou smrt před vojáky utajili. Když zvítězí, bude to útěcha mých posledních chvil.“'' Zástupci lidu pověřili dočasným velením Pérignona, který si už zpočátku počínal s přehledem. Nejprve nechal podpořit Saureta a když viděl, že situace se na této straně stabilizovala, vyrazil posílit úspěšného [[Charles Pierre François Augereau|Augeraua]] v postupu od jedné reduty ke druhé. Španělům nakonec nezbylo nic jiného než ustoupit až pod ochranu svých děl ve Figueras. V tomto prostoru, u reduty Santa Maria del Roure, pak byl pro změnu 20. listopadu zabit hrabě de la Únion, když vedl útok. Dne 27. listopadu dobyli Francouzi mohutnou pevnost Figueras a měli otevřenou cestu do Katalánska. Pérignon nebyl v souučasnésoučasné funkci potvrzen, takže se pouštěl jen do akcí u kterých se nedalo pochybovat o úspěchu. V květnu předal velení Východopyrenejské armády generálu Schererovi, v červnu odmítl velení Západní armády ( kterou pak dostal [[Lazare Hoche]]) a stal se politikem. Zaujal místo v Radě pěti set a odjel do Španělska, které uzavřelo s Francií mír. Jako francouzský vyslanec pak v Madridu dojednával obranně-útočnou španělsko-francouzskou smlouvu ze San Ildefonsa. V roce [[1798]] odešel do výslužby.
 
=== Druhé italské tažení ===
Pérignon velel levém křídlu francouzských vojsk v [[bitva u Novi|bitvě u Novi]] po padlém generálu [[Barthélemy-Catherine Joubert|Joubertovi]]. V roce 1798 odešel do výslužby, avšak když vypukla [[Válka druhé koalice|druhá koaliční válka]], byl aktivován a poslán do Itálie. U Novi bojoval houževnatě a ústup ke vsi Pasturana zahájil spořádaně, jenže ve vsi se dostal do tak těžké palby, že se jeho jednotky doslova rozprchly a on sám tu padl do ruského zajetí a po propuštění v roce [[1800]] se do aktivní služby již nevrátil. Generál de Grouchy se v Pasturaně pokusil v nejtěžší chvíli a nejtěžším zmatku o obranu. Osobně tu velel se šavlí v ruce a mnoho Pérignonových vojáků mu vděčilo za život.
 
== Hodnocení ==