Teréza Nováková: Porovnání verzí

}}</ref>) byla [[ČeskoČeši|česká]] [[Spisovatel|spisovatelka]] s regionálním zaměřením na okolí [[Litomyšl]]e a [[Proseč]]e, představitelka [[Realismus (literatura)|realismu]] a tzv. [[Venkovská próza|venkovské prózy]]. Byla také aktivní členkou ženského emancipačního hnutí[[Feministka|feministkou]].

Její otec byl úředníkem pražské [[Česká spořitelna|České spořitelny]] původem z [[Hradec Králové|Hradce Králové]]. Nejednalo se o člověka nijak razantního ani v životě osobním, ani kulturním a politickém. Byl to tichý a klidný člověk, který měl uzavřenou až klidnou povahu, jak ho popisuje vnuk [[Arne Novák]]. Dědeček se živil jako hradecký [[poštmistr]]. Další předkové z otcovy strany pocházeli z [[Porýní]] a severozápadních Čech,z [[Teplicko|Teplicka]].

Z matčiny strany se jednalo o [[Jihlava|jihlavské]] [[Němci|Němce]] - pocházela ze zámožné německo-židovské rodiny. Její matka Ernestina (Arnoštka) Deutschová byla jako nemluvně přenesena do [[Vídeň|Vídně]] a tam vychována. Byla to chytrá, vtipná a citlivá žena, která se [[česky]] ale na rozdíl od svého manžela nenaučila. Přesto se přikláněla na stranu Čechů. S tím souviselo i rozhodnutí o českém vzdělávání všech jejích čtyř dětí, [[Prvorozenectví|prvorozenou]] Terézu nevyjímaje.

Doba, ve které se formovala osobnost Terézy Novákové, byla složitá především z hlediska kulturní atmosféry odrážející silný [[nacionalismus]] český a německý [[nacionalismus]]. Od každé z dobře situovaných měšťanských rodin se očekávalo přiklonění k české, či německé národnosti na základě hospodářských, politických, ale i individuálních pohnutek. Paradoxně často rozhodujícím faktorem nebyla genetika, ani české nebo německé kořeny a často dokonce nehrál roli ani jazyk, kterým se v rodině mluvilo. To se projevilo právě i v její rodině, která je typickým příkladem takového jednání. Přestože předky měli německé, u nicha doma se mluvilo německy, nebylo možné popřít vliv českého kulturního prostředí (divadlo, hudba, regionální obrozenecké tradice, vzdělávání na místním gymnáziu,…). K češství ji vedl především otec. Dříve než znala česká slova, znala české písně, protože tatínek byl hudebník. První hybnou silou českého kulturního a politického smýšlení se však stala její matka. Dále v jejím vlastenectví sehrál velkou roli její budoucí manžel a v neposlední řadě se pro něj rozhodla sama. Nikdy se nepřestala zajímat o dobové dění, o kulturu, umění a politiku, a pokud mohla, vyjadřovala své názory veřejně. Zabývala se prací v ženských spolcích a bojem za rovnoprávnost žen (jeden takový spolek založila – účelem bylo vzdělání žen). Byla též sběratelkou [[Kroj|krojů]], [[Výšivka|výšivek]] a [[Keramika|keramiky]]. Navštěvovala dívčí školu S. Amerlingové, později [[Vojta Náprstek|Náprstkův]] [[Americký klub českých dam]], kam ji uvedla [[Karolina Světlá]]. Důkladná znalost cizích jazyků jí umožnila číst německé a anglické autory v originále a poznat tak světovou literaturu.

Při studiu se seznámila se [[Svatopluk Čech|Svatoplukem Čechem]] a se svým budoucím manželem, [[Gymnaziální profesor|gymnaziálním profesorem]] Josefem Novákem. Po [[Svatba|svatbě]] se odešli v roce 1876 do [[Litomyšl]]e, kde pracovala osvětově a zajímala se o národopisné studium východočeského lidu. Autorce trvalo, než se s krajem sžila, ale později si ho zamilovala, a i po manželově opětovném přeložení do Prahy se na známá místa stále vracela. Do Prahy se rodina vrátila po dvaceti letech. O několik let později se Nováková usadila v [[Proseč]]i u [[Skuteč|Skutče]]. Právě v Proseči, v tiché samotě, trávila svých posledních dvanáct let života a napsala tu svůj stěžejní román ''[[Drašar (román)|Drašar]]''. Rodina Terezy Novákové měla sedm dětí, ale jen [[Literární kritika|literární kritik]] a historik [[Arne Novák]] a nejmladší Jaroslav matku přežili. S Josefem Novákem, kterého si jako manžela vyvzdorovala<ref>{{Citace elektronické monografie

Hlavním tématem jejího díla je duchovní vývoj [[Východní Čechy|východočeského]] venkova. Její hrdinové jsou ušlechtilí, bojují za společný [[pokrok]] společnosti jako celku – tento pokrok pro ni znamená [[socialismus]] a z toho samozřejmě plyne její zájem o [[dělnictvo]] a ty nejchudší.

Již v dětství se u ní projevoval kladný vztah k umění, ráda [[Recitace|recitovala]] a zpívala. V dívčích letech se již pokoušela o literární tvorbu, dostalo se jí dokonce povzbuzení a uznání od [[Vítězslav Hálek|Vítězslava Hálka]]. Vztah autorky k literatuře nebyl určován pouze osobní zálibou, ale především úkolem bojovat za společenský pokrok.<ref>{{Citace monografie

* ''Jan Jílek'' (1904) – hlavním hrdinou je zde český [[evangelík]], který je donucen kvůli náboženské nesvobodě opustit vlast

}}</ref> Jedná se o román, ve kterém sledujeme cestu touhy po poznání pravdy hlavního hrdiny Jiřího Šmatlána. Román začíná jeho dětstvím, kdy je malý Jiřík vychováván na Chlumečku v katolické víře, kterou považuje za jedinou správnou. Jeho přesvědčení se ale s přestěhováním do Javorova postupně mění, Jiříka výrazně ovlivní evangelický [[farář]] a starší muž Plíhal. Díky nim se Jiřík dostává ke spoustě knihám a dochází mu, že mu [[katolická víra]] nedávala to, co potřeboval, a že mu odepírala celý život knihy, ve kterých je skutečná pravda. Jiřík se vzdělává a začne se hlásit k víře evangelické: ''„Už lecčemus rozumím, co je vopravdovskou praudou, co mi spíš jináč vykládali tam v Luži, i teďkejc u našich. A chtěl bych znát všecku praudu, kde jaká.“'' <ref>{{Citace monografie

}}</ref> S farářem i Plíhalem si velmi rozumí, po smrti Plíhala si Jiří Šmatlán dokonce bere Plíhalovu ženu, která o něj jevila zájem už za manželova života. Společné děti pak rovněž vychovávají v [[Evangelická víra|evangelické víře]]. Evangelická víra postupem času nenaplňuje Šmatlánovo očekávání, i proto, že se v Javorově mění farář, což Šmatlán těžce nese. Posléze se setkává s mužem Hamerníkem, který ho postupně přivede k socialistickému smýšlení. I přesto, že si Šmatlán zprvu není touto cestou zcela jistý, později se o ní stále více přesvědčuje a obhajuje si víru v socialismus pomocí křesťanství, tedy tak, že i samotný Ježíš Kristus hlásal socialismus: ''„Dyť tole už dávno Spasitel náš, Ježíš Kristus, hlásal, že sme si rouni, že sme jednoho otce děti, on boháčům a mocným nichdá nehověl, žebráky, dělníky a publikány kolem sebe shromažďoval!“'' <ref>{{Citace monografie

* ''Na Librově gruntě'' ([[1907]]) – rok [[1848]] na venkově, zabývá se problémy kolem [[zrušení roboty]]. <ref>{{Citace elektronické monografie

* ''Děti čistého živého'' ([[1909]]) – otázky náboženských skupin, obracejících se k [[Mysticismus|mysticismu]]. <ref>{{Citace elektronické monografie

* ''Kamenité stezky -'' jedná se o soubor menších próz inspirovaných autorčiným krajem. Ve svých povídkách zaměřuje pozornost především na ženy, na jejich duševní chudobu, zaostalost a nemožnost vzdělání. V jedné z těchto povídek Lojzička Hendrychová, dívka z lidu poukazuje na tragédii nadaného venkovského děvčete, které marně touží po vzdělání. Teréza Nováková vyjadřuje odpor k chování venkovských paniček, které jí nechtějí pomoci v její touze po vzdělání.<ref>{{Citace monografie