Experimentální hudba: Porovnání verzí

Přidány 4 bajty ,  před 12 lety
m
robot: typografické a kódové korekce a náhrady přesměrování podle specifikace
(→‎Solitéři: doplnění charakteristik autorů)
m (robot: typografické a kódové korekce a náhrady přesměrování podle specifikace)
 
= Historie =
[[ImageSoubor:Leon Theremin Playing Theremin.jpg|thumb|Leon Theremin se svým vynálezem - jedním z prvních plnohodnotných elektronických nástrojů]]První, svým dosahem ale nepříliš významné, experimenty v oblasti hudby, které si kladly za cíl ovlivnit její vývoj, se dají datovat až na počátek 19. století. Skutečný začátek vývoje této oblasti však přišel až zhruba s počátkem 20. století a je spojen s lidmi, kteří nebyli přímo hudebníci. První futuristé byli malíři a básníci, na experimentech se dodnes podílejí zvukoví inženýři, kulturní teoretikové a další. Zásadní vliv na historii experimentální hudby měly např. technické vynálezy, velká obliba rozhlasových her po druhé světové válce, prázdninové hudební kurzy v Darmstadtu.
Po prvním pokusech italských futuristů, které neměly daleko k [[dadaismus|dadaismu]], trvalo desítky let, než vznikla první zvuková studia. Nejdřív ve Francii, pak v Německu a v USA. V průběhu 50.let vznikla spousta dalších studií na různých místech světa. Ta nejvýznamnější byla v Miláně, ve Varšavě, v New Yorku a v Mnichově. Jako úspěšné se ukázaly experimenty se získáváním a úpravou základní zvukové materie. Většina experimentů s organizací zvuků zavedla autory do slepé uličky, kde se oddělili od publika a vytvořili soudobé hudbě pověst nesrozumitelných, akademických zvukových celků, které nejsou určeny pro širší publikum. S rozvojem formátu [[Musical Instrument Digital Interface|MIDI]] a posléze počítačové [[wavetable syntéza|wavetable syntézy]] se technické možnosti uvolnily i pro běžné hudebníky a pojem hudební experiment už širší publikum tolik neleká.
 
== Italští futuristé ==
[[ImageSoubor:Intonarumori-veduta.jpg|thumb|Luigi Russolo (vlevo) a Ugo Piatti se svými intonarumori]]Skupina italských [[futurismus|futuristů]] kolem [[Filippo Tommaso Marinetti|F. T. Marinettiho]] reagovala na jeho Manifest futurismu, uveřejněný v pařížském Figaru [[20. únor]]a [[1909]], poprvé v roce [[1911]]. Tato reakce (manifest F. B. Pratelly publikovaný r. 1913 v klavírním výtahu skladby Musica futuristica per orchestra, op. 30) byla však pouze podnětem k zásadnější formulaci futuristické hudební estetiky. Tou byl Russolův otevřený dopis [[Umění hluku]]. [[Luigi Russolo]], jinak malíř, začal svou vizi ihned realizovat. Spolu s Uggem Piatim vyrobili 19 nových hlukových nástrojů a nazvali je '''intonarumori'''.[[ImageSoubor:Intonarumori-schema.gif|thumb|Schéma intonarumori]] Pro tyto nástroje vymyslel Russolo první skladby, první koncert se konal 2. června 1913 v Teatro Storchi v Modeně. [[21. duben|21. dubna]] [[1914]] uspořádali Marinetti a Russolo koncert futuristické hudby v Teatro dal Verme v Miláně, kde bylo poprvé využito všech 19 intonarumori. Koncert měl 4 části: Procitnutí města, Setkání automobilů a letadel, Jídlo na hotelové terase, Šarvátka v oáze. V červnu 1921 v Théâtre des Champs-Elysées v Paříži proběhly důležité 3 koncerty, které měly významný vliv na vývoj [[Pařížská šestka|pařížské Šestky]]. Uměleckou úroveň Russolových skladeb nelze z dnešního pohledu posoudit, neboť se nezachovaly. Po roce [[1921]] se jejich autor stáhl do ústraní, vrátil se k malování. K myšlence futuristického orchestru se již nikdo důsledně nevrátil. Russolovo Umění hluku však bylo bezprostřední inspirací pro vznik [[musique concrète]].
 
== Musique concrète ==
* ze záznamu bylo vybráno několik objektů pro přetváření (změnou rychlosti, retrográdní reprodukcí a technikou uzavřené drážky)
* montáž vybraných a přetvořených objektů aplikací tradičních formálních a instrumentačních postupů.
Po živé posluchačské odezvě následovalo několik dalších rozhlasových koncertů, z nichž zlomovým bylo předvedení kompozice [[Pierre Henry|Pierra Henryho]], žáka [[Olivier Messiaen|Oliviera Messiaena]] '''Symphonie pour un Homme Seul''' (Symfonie pro osamělého člověka, [[1950]]), která přesvědčila posluchače jako plnohodnotné silné umělecké dílo, byla posléze provedena mnohokrát, stala se téměř populární a v roce [[1955]] byla dokonce zpracována jako balet. Materiálově čerpá z elementů lidského hlasu (fragmenty mluvy, křik, hvízdání, vzrušený dech, šepot...šepot…), lidského konání (kroky, klepání, šustot...šustot…) a zvuků hudebních nástrojů, především připraveného klavíru.
Rostoucí ohlas donutil vedení R.T.F. vyhovět Schaefferovým požadavkům na zdokonalení studia a zakoupit soustavu [[magnetofon]]ů a další přístroje (fonogen, morphofon a další). Technický vývoj dostal na starost vynikající odborník ing. Jacques Poullin. Do studia začaly přicházet vyzrálé skladatelské i talentovaní začátečníci, které studio nasměrovalo k dalšímu tvůrčímu vývoji - [[Pierre Boulez]], [[Iannis Xenakis]], [[Karlheinz Stockhausen]], [[Olivier Messiaen]], [[Darius Milhaud]], [[Edgard Varèse]]. V rozmezí let [[1948]] - [[1961]] se zde realizovalo 139 autonomních a užitých skladeb, tedy čtrvtina celé světové produkce.
 
 
==Experimentální hudební nástroj==
[[ImageSoubor:moodswingerMoodswinger.jpg|thumb|[[Moodswinger]], Yuri Landman]]
* [[Yuri Landman]], [[Moodswinger]]
* [[Luigi Russolo]], [[Intonarumori]]
42 548

editací