Mikrotonální hudba: Porovnání verzí

'''Mikrotonální hudba''' nebo též '''mikrotonalita''' představuje užití [[interval (hudba)|intervalů]], kde vzdálenosti mezi jednotlivými [[tón]]y netvoří celá čísla, reprezentovaná [[půltón]]y. Znamená to, že vzdálenost mezi dvěma tóny můžeme dělit jinak než na poloviny - tedy na třetiny (třetinotóny), čtvrtiny (čtvrttóny) i ještě menší díly nebo též používat intervalů větších nebo konstruovaných zcela odlišným způsobem.

Mikrotonálmí hudba není originálním novodobým produktem. Nacházíme ji nejen v mnohých mimoevropských kulturách (např. v [[Arabové|arabské]], [[Persie|perské]], [[Indie|indické]], [[Thajsko|thajské]], [[Afrika|africké]], [[Indonésie|indonéské]], [[Indiáni|indiánské]], ad. hudbě), ale běžně i v [[Evropa|evropské]] [[lidová hudba|hudbě lidové]], např. na [[Slovácko |Moravském Slovácku]]. Pramenem evropské mikrotonality je nepochybně [[antické Řecko]], kde užití odlišných intervalů bylo běžné.

V arteficální evropské hudbě se mikrotonalita objevuje již v [[16. století]], kdy Guillaume Costeley v písni "Seigneur„Seigneur Dieu ta pitié"pitié“ z roku [[1558]] použil třetinotónový interval a ve své teoretické práci se pokusil rozdělit [[oktáva (hudba)|oktávu]] 1/3 na 19 stejných dílů. [[Itálie|Italský]] [[Renesance (hudba)|renesanční]] skladatel Nicola Vicentino ([[1511]]-[[1576]]) experimentoval s mikrotonalitou v rámci svého zkoumání jejího antického originálu. Vyrobil nástroj s 36 klávesami pro jednu oktávu, který se nazýval archicembalo.

V novodobé umělé hudbě se mikrotonalita objevuje ve druhé dekádě 20. století a posléze se stává základem pro tvorbu celé řady moderních skladatelů, z nichž nejvýznamnějšími jsou [[Alois Hába]], [[Charles Ives]], [[Eugen Ysaye]], [[Nicola Vicentino]], [[Adriaan Fokker]], [[Ivor Darreg]], [[Paul Erlich]], [[Ivan Wyschnegradsky]], [[Joseph Schillinger]] či [[Glenn Branca]].