Paul von Hindenburg: Porovnání verzí

Hindenburg zvítězil v roce [[1914]] v bitvách u [[bitva u Tannenbergu|Tannenbergu]] a u [[bitva u Mazurských jezer (1914)|Mazurských jezer]], svedených proti ruské armádě. Velkou zásluhu na těchto vítězstvích měl plukovník [[Max Hoffmann]], který rozpoznal důležitost selhánínedostatečného zabezpečení radiové komunikace ruské armády.

Díky prolomení jednoduché šifry získali Němci dostatek informací, aby Ludendorff s Hindenburgem včas věděli, kde a kdy bude ležet ruská armáda. Výsledkem bylo největší německé vítězství v první světové válce a zničení dvou ruských armád generálů Samsonova a Renenkampfa.

V říjnu 1914 byl Hindenburg povýšen do hodnosti polního maršála a získal post nejvyššího velitele východní fronty. Hindenburg se jako vojenský velitel obklopil skupinou talentovaných a schopných podřízených a i díky tomu vyhrálvybojoval řadu velkých vítězství na východní frontě mezi lety [[1914]]–[[1916]]. Tyto úspěchy udělaly z Hindenburga nejpopulárnějšího Němce. V průběhu války se kolem něho vytvořil ohromný kult osobnosti. Byl spatřován jako dokonalé ztělesnění německé mužné cti, poctivosti, slušnosti a síly. Přitažlivost Hindenburgova kultu nebyla závislá na žádné specifické společenské třídě, ideologii, náboženství ani regionu, nicméně nejvíce byl Hindenburg idealizován pravicovými Němci, kteří v něm viděli skvělého zástupce pruského étosu a luteránských, junkerských hodnot. V průběhu války byly všude po Německu postaveny dřevěné sochy Hindenburga, na které lidé zatloukali peníze a válečné lístky. Právě kvůli Hindenburgově oblibě byl program totální průmyslové mobilizace z roku [[1916]] pojmenován vládou Hindenburgův program. Před rokem 1914 by žádný takový projekt nemohl být pojmenován po nikom jiném, než po císaři Vilémovi.

Roku 1916 se stal náčelníkem generálního štábu a reálně moc vykonával ve spolupráci sse jehosvým zástupcem Erichem Ludendorffem, který měl na fungování štábu velký podíl. V září [[1918]] oznámil Hindenburg vyjednávání o příměří se Spojenci, ale již v říjnu změnil svůj názor a na protest odstoupil. Ludendorff byl nahrazen [[Wilhelm Groener|Wilhelmem Groenerem]], schopným důstojníkem, který jako asistent věrně Hindenburgovi sloužil až do roku [[1932]]. V říjnu 1918 hráli Hindenburg s Groenerem rozhodnou roli při přesvědčování císaře [[Vilém II. Pruský|Viléma II.]], aby abdikoval pro dobro vlasti. Hindenburg byl po celý život přesvědčeným monarchistou a na tuto etapu svého života hleděl se značnými rozpaky. Prakticky okamžitě po císařově abdikaci tvrdil, že v ní nehrál žádnou roli a veškerou vinu připisoval Groenerovi.