Wikipedista:Vlkos1681/Pískoviště1: Porovnání verzí

Dne 9. června 68, uprostřed rostoucího odporu Senátu a armády, Nero spáchal sebevraždu a s ním skončila Julio-Claudianova dynastie. Nastal chaos, který vedl k roku brutální občanské války známé jako Rok čtyř císařů, během něhož čtyři nejvlivnější generálové římské říše - Galba, Otho, Vitellius a Vespasian - postupně soupeřili o císařskou moc. Zprávy o Neronově smrti dorazily do Vespasiana, když se připravoval obléhat město Jeruzalém. Téměř současně Senát prohlásil Galbu, tehdejšího guvernéra Hispania Tarraconensise (moderní Španělsko), za římského císaře. Vespasianan raději než pokračoval ve své kampani, rozhodl se počkat na další rozkazy a poslat Tita, aby pozdravil nového císaře.<ref [21]name="sullivan-69">Sullivan (1953), p. 69</ref> Než se však dostal do Itálie, Titus se dozvěděl, že Galba byl zavražděn a nahrazen Otho, guvernérem Lusitanie (moderní Portugalsko). Ve stejné době se Vitellius a jeho armády v Germánii vzbouřily a připravily se vyrazit na Řím s úmyslem svrhnout Otha. Titus nechtěl riskovat, že bude rukojmím na jedné nebo druhé straně, opustil cestu do Říma a vrátil se ke svému otci v Judeji.<ref>Wellesley [22](2000), p.&nbsp;44</ref>

Otho a Vitellius si uvědomili potenciální hrozbu, kterou představuje flaviánská frakce. Se čtyřmi legiemi, které měl k dispozici, Vespasian velel síle téměř 80 000 vojáků. Jeho pozice v Judeji mu dále poskytovala výhodu, že byl nejblíže životně důležité provincii Egypt, která kontrolovala přísun obilí do Říma. Jeho bratr Titus Flavius ​​Sabinus II., Jako městský prefekt, velel celé městské posádce Říma.<ref [14]name="jones-11" /> Napětí mezi Flavianskými jednotkami narůstalo, ale dokud Galba a Otho zůstali u moci, Vespasian odmítl jednat.<ref>Wellesley [23](2000), p.&nbsp;45</ref> Když byl Otho poražen Vitelliem v první bitvě u Bedriacum, armády v Judeji a Egyptě vzaly věci do vlastních rukou a 1. července 69 prohlásily vespasiánského císaře.<ref [24]name="sullivan-68">Sullivan (1953), p. 68</ref> Vespasian přijal a vstoupil do aliance s Gaiem Liciniem Mucianem, guvernérem Sýrie, proti Vitelliusovi.<ref [24]name="sullivan-68" /> Silná síla pocházející z judaských a syrských legií pochodovala na Řím pod velením Muciana, zatímco sám Vespasianus cestoval do Alexandrie, takže Titus měl na starosti ukončení židovské vzpoury.<ref>Wellesley [25](2000), p.&nbsp;126</ref>

V Římě byl mezitím Domitian uvržen do domácího vězení Vitelliusem, jako ochrana před budoucí Flavianskou agresí.<ref [26]name="waters-54">Waters (1964), p. 54</ref> Podpora starého císaře však slábla, protože více legií v celé říši slíbilo věrnost Vespasianovi. Dne 24. října 69 se síly Vitellius a Vespasian střetly ve druhé bitvě u Bedriacum, která skončila drtivou porážkou Vitelliusových armád.<ref>Tacitus, ''Histories'' [27[wikisource:The Histories (Tacitus)/Book 3#34|III.34]]</ref> V zoufalství se pokusil vyjednat kapitulaci. Podmínky míru, včetně dobrovolné abdikace, byly dohodnuty s Titusem Flaviem Sabinem II.<ref>Wellesley [28](2000), p.&nbsp;166</ref>, ale vojáci pretoriánské gardy - císařské tělesné stráže - považovali takovou rezignaci za dehonestující a zabránili Vitelliusovi v plnění smlouvy.<ref>Wellesley [29(2000), ]p.&nbsp;189</ref> Ráno 18. prosince se císař zjevil, že uloží císařské insignie v Chrámu harmonie, ale na poslední chvíli stáhl své kroky zpět do císařského paláce. Ve zmatku se přední muži státu shromáždili v Sabinově domě a prohlásili Vespasianského císaře, ale zástup se rozešel, když se Vitellianské kohorty střetly s ozbrojeným doprovodem Sabina, který byl nucen ustoupit na Kapitolský vrch.<ref [30]name="jones-14">Jones (1992), p. 14</ref> V noci se k němu přidali jeho příbuzní včetně Domitiana. Armády Muciana se blížily k Římu, ale obklíčená flaviánská strana nevydržela déle než jeden den. Dne 19. prosince vpadli vitellianisté na Kapitol a ve výsledné potyčce byl Sabinus zajat a popraven. Sám Domitianovi se podařilo uprchnout tím, že se přestrojil za uctívače Isis, a strávil noc v bezpečí s jedním z příznivců svého otce.<ref [30]name="jones-14" /> Odpoledne 20. prosince byl Vitellius mrtvý, jeho armády byly poraženy Flavianskými legiemi. Vzhledem k tomu, že se nepřítele nebylo čeho bát, vystoupil Domitian vstříc invazním silám; byl všeobecně pozdraven titulem Caesar a masa vojska ho zavedla do domu jeho otce.<ref [30]name="jones-14" /> Následující den, 21. prosince, Senát vyhlásil Vespasianského císaře římské říše.<ref>Sullivan [31](1953), pp. 67&ndash;70</ref>

Přestože válka oficiálně skončila, v prvních dnech po zániku Vitelliusa panoval stav anarchie a bezpráví. Pořádek byl řádně obnoven Mucianem na začátku 70. let, který stál v čele prozatímní vlády s Domitianem jako zástupcem rodiny Flavianů v Senátu. [30] Když nový císař obdržel zprávu o porážce a smrti svého rivala v Alexandrii, okamžitě předal zásoby naléhavě potřebného obilí do Říma spolu s vyhláškou nebo prohlášením o politice, ve kterém poskytl ujištění o úplném zvrácení zákonů Nero, zvláště ty, které se týkají zrady. Na počátku 70. let byl Vespasian ještě v Egyptě, nicméně před odjezdem nadále upevňoval podporu Egypťanů.<ref>Sullivan [32](1953), pp. 67&ndash;70</ref> Na konci 70. let se konečně vrátil do Říma a byl řádně dosazen jako císař.