Evangelická církev v Rakousku (1781–1918): Porovnání verzí

Evangelická církev v Rakousku se zformovala na základě tolerančního patentu a navazujícího tolerančního zákonodárství. V důsledku osvícenských reforem panovníka [[Josef II.|Josefa II.]] došlo v roce [[1781]] v [[Habsburská monarchie|Habsburské monarchii]] k uzákonění omezené náboženské svobody formou legalizace dvou evangelických vyznání ([[Augsburské vyznání|augsburského]] a [[Kalvinismus|helvetského]]) a [[pravoslaví]]. Evangelíkům tím bylo přiznáno právo vytvořit místní sbor, pokud se v jeho obvodu k jednomu z tolerovaných vyznání přizná alespoň 500 duší, nebo 100 rodin, a provozovat vlastní [[Bohoslužba|bohoslužby]]. Postavení evangelických církví však nebylo vůči katolické církvi až do roku [[1861]] rovnocenné, jednalo se o pouhou toleranci, nikoliv zrovnoprávnění. Sakrální stavby nesměly mít charakter [[kostel|kostelů]], ale pouhých [[Modlitebna|modliteben]] bez věží a kostelních zvonů, vchod do nich nesměl být přímo z ulice. Faráři toleračních sborů směli pocházet pouze ze zemí Habsburské monarchie, k jejich vzdělání byla ve [[Vídeň|Vídni]] založena evangelická teologická fakulta, a za liturgické úkony ([[křest]], [[svatba]], [[pohřeb]]) byli povinni (až do 1. února [[1849]]) odvádět katolickým farářům [[Štóla (poplatek)|štolové poplatky]]. Bohoslužby navíc mohli navštěvovat pouze ti, kteří se k jednomu z evangelických vyznání oficiálně přihlásili, šlo tedy ve vlastním slova smyslu o "soukromé vykonávání náboženství", účast jiných osob nebyla povolena.<ref>ŘÍČAN, R.: Od úsvitu reformace, 274.</ref> Toto omezení, které mělo zabránit jakémukoliv provádění misie, poznamenalo charakter evangelických církví až do moderní doby. Celá evangelická církev byla současně postavena pod dozor státních úřadů, i vrchní církevní úřady byly obsazovány na základě rozhodnutí vlády (superintendenti byli voleni duchovními, ale jejich nástup do úřadu schvalovali vládní úředníci).