Vznik Československa: Porovnání verzí

Odebráno 214 bajtů ,  před 1 měsícem
→‎Souvislosti: formální a formulační úpravy, -neozdroj. tvrzení
(→‎Další události: stržení M. sloupu - upřesnění)
(→‎Souvislosti: formální a formulační úpravy, -neozdroj. tvrzení)
{{Podrobně|První československý odboj|České země za první světové války}}
{{Vyjmout|První československý odboj}}
DůsledkemV důsledku vyhlášení [[první světová válka|první světové války]] [[28. červenec|28. července]] [[1914]] byly odsunuty národnostní otázky v [[Rakousko-Uhersko|Rakousko-Uhersku]] do pozadí. Odsunutí národnostní otázky vedlo{{doplňte zdroj}} některé{{kdo?}} české politiky k upřednostnění požadavku samostatnosti před federálním uspořádáním monarchie. Po počátečních represích zůstávali čeští politici doma pasivní a snažili se nevytvářet záminky k postupům proti nim.
 
Naproti tomu český exil v čele s bývalým říšským poslancem [[Tomáš Garrigue Masaryk|Tomášem Garriguem Masarykem]], francouzským generálem [[Milan Rastislav Štefánik|Milanem Rastislavem Štefánikem]] a diplomatem [[Edvard Beneš|Edvardem Benešem]] prosazoval během války u mocností [[Trojdohoda|Dohody]] vznik samostatného státu Čechů a Slováků (Masarykovo a Štefánikovo prohlášení, že Češi jsou Slováci a Slováci Češi, jsme jedno) a územní spojení bývalých [[Země Koruny české|Zemí koruny české]] a Horních Uher. Dne 14. listopadu 1915 v [[Paříž]]i formulovali své úsilí o vznik samostatného československého státu v [[Prohlášení Českého komitétu zahraničního]] zástupci zahraniční sekce (poslanci říšské rady [[Tomáš Garrigue Masaryk|T.G.Masaryk]] a [[Josef Dürich]], dále za spolky v Rusku [[Bohumil Čermák]], za Národní sdružení v Chicagu Dr. [[Ludvík Fischer]], [[Karel Pergler]] a [[Emanuel Voska]], za Výbor české kolonie a českých dobrovolníků v Paříži [[František Kupka]], za Československý socialistický spolek Rovnost v Paříži [[Antonín Veselý]], za České konání v Anglii [[Jan Sýkora (1876)|Jan Sýkora]] a [[František Kopecký (1881)|František Kopecký]] a za redakci Čechoslováka v Petrohradě [[Bohdan Pavlů]]). Prohlášení se stalo základním kamenem československé akceAkcím za prosazení vzniku a uznání samostatného Československa také napomáhaly různé krajanské sbírky (převážně v USA) a především vznik [[československé legie|československých legií]].{{Zdroj?}}
 
[[Soubor:Stávka 14.10.1918.jpg|náhled|vlevo|Leták vyzývající ke generální stávce]]
 
Československé legie byly původně vytvořené z Čechů žijících v Rusku, 28. září 1914 vznikla [[Česká družina]], která měla být příkladem ke vstupu do carské armády také dalším slovanským menšinám v Rusku (Chorvatům, Srbům atd. a byla pod ruským velením, zpočátku přezíravým a krutým, až příchodem plukovníka [[Václav Platonovič Trojanov|Václava Platonoviče Trojanova]] se poměry zlepšily) a posléze byla doplněná o válečné zajatce, kteří odmítali zůstávat v zajateckých táborech a dobrovolně se rozhodli vstoupit do československého vojska (po [[Bitva u Zborova|Zborovské bitvě]] v roce 1917 se vstup do československého vojska téměř zautomatizoval) a bojovat proti Rakousku-Uhersku a [[Německé císařství|Německu]]. I přesto, že jim v případě zajetí hrozil trest smrti za [[Velezrada|velezradu]]. Riziko zajetí se zvýšilo i tím, že českoslovenští legionáři byli povětšinou nasazeni do první linie bojů (Italské legie) nebo sloužili pro dobrou znalost německého i slovanského (čeština) jazyka jako vyzvědači (především v Rusku). Jejich vojenské úspěchy (kupř. Zborov, Bachmač, Kazaň) zvýšily povědomí o nespokojenosti českého a slovenského národa. SlovákůČechů bylo v legiích kolem 5500100 tisíc vojáků., ČechůSlováků kolem 100 tisíc5500 vojáků. Původně mělo československé vojsko vzniknout v USA z českých a především slovenských krajanů, jelikož otcem myšlenky byl Štefánik, k tomu ale nedošlo (byl tam prováděn jen omezený výcvik československého legionářského vojska), a proto československé legie převzaly úlohu československého vojska – armády dosud neexistujícího státu. Složit vojsko z původních válečných zajatců bylo velmi problematické (porušení předchozí přísahy, v podstatě se jednalo o poddané Rakouska, které v případě zajetí čekala poprava za vlastizradu, únava z předchozích bojů atd.), což se projevilo později, a proto T. G. Masaryk zajistil ještě před odjezdem z Ruska v únoru 1918, aby byly Československé legie v Rusku součástí [[ArmádaOzbrojené síly Francie|Francouzské armády]]. Roku [[1917]] [[Manifest českých spisovatelů|kritizovali]] domácí spisovatelé nečinnost českých poslanců v [[Říšská rada (Rakousko)|Říšské radě]] zveřejněním veřejného prohlášení [[Manifest českých spisovatelů]].
Naproti tomu český exil v čele s bývalým říšským poslancem [[Tomáš Garrigue Masaryk|Tomášem Garriguem Masarykem]], francouzským generálem [[Milan Rastislav Štefánik|Milanem Rastislavem Štefánikem]] a diplomatem [[Edvard Beneš|Edvardem Benešem]] prosazoval během války u mocností [[Trojdohoda|Dohody]] vznik samostatného státu Čechů a Slováků (Masarykovo a Štefánikovo prohlášení, že Češi jsou Slováci a Slováci Češi, jsme jedno) a územní spojení bývalých [[Země Koruny české|Zemí koruny české]] a Horních Uher. Tomu také napomáhaly různé krajanské sbírky (převážně v USA) a [[československé legie]].
 
Československé legie byly původně vytvořené z Čechů žijících v Rusku, 28. září 1914 vznikla [[Česká družina]], která měla být příkladem ke vstupu do carské armády také dalším slovanským menšinám v Rusku (Chorvatům, Srbům atd. a byla pod ruským velením, zpočátku přezíravým a krutým, až příchodem plukovníka [[Václav Platonovič Trojanov|Václava Platonoviče Trojanova]] se poměry zlepšily) a posléze byla doplněná o válečné zajatce, kteří odmítali zůstávat v zajateckých táborech a dobrovolně se rozhodli vstoupit do československého vojska (po [[Bitva u Zborova|Zborovské bitvě]] v roce 1917 se vstup do československého vojska téměř zautomatizoval) a bojovat proti Rakousku-Uhersku a [[Německé císařství|Německu]]. I přesto, že jim v případě zajetí hrozil trest smrti za [[Velezrada|velezradu]]. Riziko zajetí se zvýšilo i tím, že českoslovenští legionáři byli povětšinou nasazeni do první linie bojů (Italské legie) nebo sloužili pro dobrou znalost německého i slovanského (čeština) jazyka jako vyzvědači (především v Rusku). Jejich vojenské úspěchy (kupř. Zborov, Bachmač, Kazaň) zvýšily povědomí o nespokojenosti českého a slovenského národa. Slováků bylo v legiích kolem 5500 vojáků. Čechů kolem 100 tisíc vojáků. Původně mělo československé vojsko vzniknout v USA z českých a především slovenských krajanů, jelikož otcem myšlenky byl Štefánik, k tomu ale nedošlo (byl tam prováděn jen omezený výcvik československého legionářského vojska), a proto československé legie převzaly úlohu československého vojska – armády dosud neexistujícího státu. Složit vojsko z původních válečných zajatců bylo velmi problematické (porušení předchozí přísahy, v podstatě se jednalo o poddané Rakouska, které v případě zajetí čekala poprava za vlastizradu, únava z předchozích bojů atd.) což se projevilo později, a proto T. G. Masaryk zajistil ještě před odjezdem z Ruska v únoru 1918, aby byly Československé legie v Rusku součástí [[Armáda Francie|Francouzské armády]].
Roku [[1917]] [[Manifest českých spisovatelů|kritizovali]] domácí spisovatelé nečinnost českých poslanců v [[Říšská rada (Rakousko)|Říšské radě]] zveřejněním veřejného prohlášení [[Manifest českých spisovatelů]].
=== Leden–září 1918 ===
Domácí politici se objevili na scéně při [[Tříkrálová deklarace|Tříkrálové deklaraci]] na počátku ledna [[1918]]. Tento dokument reagoval na zdánlivě bezvýznamné jednání o separátním míru s [[Ruské impérium|Ruskem]], na které nebyli pozvání zástupci národů Rakousko-Uherska. Deklarace obsahovala požadavek samosprávy. Tím byl zahájen společný postup osamostatnění doma i v zahraničí.
 
== Další události ==
{{Viz též|Maďarsko-československá válka|Obsazení Sudet (1918)}}Po vyhlášení samostatnosti Československa se konaly ve městech i v obcích oslavy, slavnostní [[průvod]]yprůvody a [[bohoslužba|bohoslužby]]. Lid jásal nad nabytou [[svrchovanost|samostatností]] i nad koncem [[první světová válka|války]]. Při těchto oslavách docházelo k ničení státních symbolů [[Rakousko-Uhersko|Rakouska-Uherska]], ale též k ničení věcí, které habsburskou monarchii byť jen připomínaly. Např. v Praze byla na [[Staroměstské náměstí|Staroměstském náměstí]] za přihlížení davu stržena [[3. listopad|3. listopadu]] [[1918]] skupinou [[Žižkov|žižkovských]] hasičů pod vedením [[Franta Sauer|Franty Sauera]] historická památka – [[Mariánský sloup (Staroměstské náměstí)|mariánský sloup]], který tu byl postaven v roce 1650 jako poděkování [[Maria (matka Ježíšova)|Panně Marii]] za [[Švédské obléhání Prahy|obhájení Prahy před švédskými vojsky]] v roce [[1648]].
{{Viz též|Maďarsko-československá válka}}{{Viz též|obsazení Sudet (1918)}}
Po vyhlášení samostatnosti Československa se konaly ve městech i v obcích oslavy, slavnostní [[průvod]]y a [[bohoslužba|bohoslužby]]. Lid jásal nad nabytou [[svrchovanost|samostatností]] i nad koncem [[první světová válka|války]]. Při těchto oslavách docházelo k ničení státních symbolů [[Rakousko-Uhersko|Rakouska-Uherska]], ale též k ničení věcí, které habsburskou monarchii byť jen připomínaly. Např. v Praze byla na [[Staroměstské náměstí|Staroměstském náměstí]] za přihlížení davu stržena [[3. listopad|3. listopadu]] [[1918]] skupinou [[Žižkov|žižkovských]] hasičů pod vedením [[Franta Sauer|Franty Sauera]] historická památka – [[Mariánský sloup (Staroměstské náměstí)|mariánský sloup]], který tu byl postaven v roce 1650 jako poděkování [[Maria (matka Ježíšova)|Panně Marii]] za [[Švédské obléhání Prahy|obhájení Prahy před švédskými vojsky]] v roce [[1648]].
 
[[2. listopad]]u navštívil [[Fritz Gebsattel]], německý konzul v Praze, [[Národní výbor československý|Národní výbor]], kde ho vyslechli [[Antonín Švehla|Švehla]], [[Jiří Stříbrný|Stříbrný]] a [[František Soukup|Soukup]] a oznámil jim, že německá vláda uznává ČSR a nemá nic proti navázání diplomatických vztahů. Toto však prohlásil bez předchozí konzultace s německou vládou, aby zajistil bezpečí německých obyvatel. Německá vláda toto nakonec potvrdila s výhradou, že k uznání ČSR dojde až ve chvíli uznání tzv. Německého Rakouska Československem, a až ČSR vyšle do Německa svého zmocněnce. Fritz Gebsattel poté navštívil Národní výbor ještě několikrát.
[[13. listopad]]u byla schválená [[Prozatímní ústava|prozatímní ústava ČSR]], která rozšířila [[Národní výbor československý|národní výbor]] na 256 členů a přejmenovala jej na [[Revoluční národní shromáždění]]. Ve stejný den byl v Bělehradě podepsáno příměří mezi Maďarskem a [[Státy Dohody|Spojenci]]. V 17. článku tohoto příměří bylo uvedeno, že se pod správou Maďarska prozatím ponechává veškeré území Uher s výjimkou [[Chorvatsko|Chorvatska]] a [[Slavonie]]. Na základě tohoto článku pak Maďaři považovali pronikání českých vojáků na slovenské území za agresi. Maďarům se navíc dařilo ze slovenského území vytlačovat české vojenské síly. Téhož dne se tak dostali do [[Trnava|Trnavy]], další den do [[Žilina|Žiliny]] a za dva dny i do [[Martin (město)|Martina]], kde zajali předsedu [[Slovenská národní rada (1918)|Slovenské národní rady]] [[Matúš Dula|Matúše Dulu]]. Ten však byl velmi brzy propuštěn.
 
[[14. listopad]]u se poprvé sešlo národní shromáždění, kde jeho předseda [[Karel Kramář]] oznámil konec vlády [[Habsburská monarchie|Habsburské monarchie]] v českých zemích, vyhlásil republiku československou a zahájil volbu prezidenta. Prezidentem byl [[Aklamace|aklamací]] [[Volba prezidenta Československa 1918|zvolen]] [[Tomáš Garrigue Masaryk]]. Následovalo zvolení vedení národního shromáždění a [[Vláda Karla Kramáře|první vlády]], do jehož čela byl zvolen [[Karel Kramář]]. Národní shromáždění dále vydalo [[zákon o zrušení šlechtictví|zákon o zrušení šlechtických titulů a řádů]] a [[zákon o osmihodinové pracovní době]].
 
[[17. listopad]]u přijel do [[Praha|Prahy]] maďarský emisar [[Géza Supka]] s oficiální [[Nóta|nótou]] oznamující právo převzetí území [[Slovensko|Slovenska]] [[Maďarské království|Maďarskem]] na základě [[Bělehradské příměří|bělehradského příměří]]. Československo odpovědělo, že samostatnost ČSR byla uznána Spojenci již před podepsáním příměří, a proto v té době nebylo Slovensko součástí Maďarska a nemá na jeho území nárok. Následně [[Edvard Beneš]] stanovil [[hranice]] Slovenska, se kterými souhlasili i představitelé [[Francie]].
[[29. listopad]]u obsadila rodící se [[československá armáda]] [[Most]] a zahájila tak vojenskou likvidaci [[Sudety|sudetoněmeckých]] provincií. Do konce roku převzala armáda správu těchto území. Nálada se v německých oblastech opět vyostřila v březnu [[1919]], když české úřady zakázaly českým Němcům zúčastnit se voleb do [[Rakousko|rakouského]] parlamentu. Při následných demonstracích 4. 3. [[1919]] bylo českou armádou zabito 54 osob a 84 osob bylo zraněno.<ref>PhDr. Milan Sládek, Němci v Čechách, Pragma 2002, {{ISBN|80-7205-901-7}}, str. 29</ref> Tento březnový incident značně poznamenal další česko-německé vztahy.
 
[[10. prosinec|10. prosince]] Národní shromáždění vydalo [[zákon o zrušení šlechtictví|zákon o zrušení šlechtických titulů a řádů]] (č. 61/1918 Sb.) a [[19. prosinec|19. prosince]] [[zákon o osmihodinové pracovní době]] (č. 91/1918 Sb.).
[[3. prosinec|3. prosince]] zrušilo Národní shromáždění šlechtické tituly.
 
[[19. prosinec|19. prosince]] [[1918]] vydalo francouzské ministerstvo zahraničí prohlášení, že [[Československo]] jako spojenecký stát má právo podržet až do rozhodnutí [[Pařížská mírová konference (1919)|mírové konference]] území v rámci historických hranic českých zemí. Ve stejný den uzákonilo Národní shromáždění, jako jedno z prvních na světě, osmihodinovou pracovní dobu. [[Soubor:TGM Tabor 21.12.1918 3462a.jpg|náhled|Prezident „Osvoboditel“ v Táboře 21. prosince 1918]]
 
V pátek [[20. prosinec|20. prosince]] [[1918]] byl prezident Tomáš Garrigue Masaryk slavnostně uvítán Národním shromážděním v železniční stanici [[Horní Dvořiště]] a veřejně poprvé vystoupil na zcela zaplněném [[Náměstí Přemysla Otakara II.|velkém náměstí]] v [[České Budějovice|Českých Budějovicích]]. Ještě v Horním Dvořišti si prezident Masaryk postěžoval předsedovi ústavního výboru parlamentu [[Alfréd Meissner|Alfrédu Meissnerovi]], že je nespokojen s pravomocemi prezidenta, které mu byly dány v [[Prozatímní ústava|prozatímní ústavě]].