Gregoriánská misie: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
Narovnání přesměrování kacířství
m →‎Vzdor pohanů: napřímení linku: Eadbald Kentský
Řádek 632:
 
=== Vzdor pohanů ===
[[Soubor:Eadbaldobv.1.jpg|náhled|vlevo|Mince kentského krále [[Eadbald z KentuKentský|Eadbalda]]|alt=]]
Pohané se zvedli k odporu proti šíření křesťanství po Æthelberhtově smrti roku [[616]]; vyhnali biskupa Mellita z Londýna, kam se již nikdy nevrátil,<ref name="Intro118" /> a Justa z Rochesteru, ten se však poté, co s Mellitem strávil nějaký čas v Galii, dokázal do Rochesteru vrátit. Beda zmiňuje legendu, podle které se [[Vavřinec z Canterbury]] chystal připojit k Mellitovi a Justovi v Galii, když se mu ve snu zjevil svatý Petr a za jeho úmysl opustit misi Vavřince zešlehal. Když se Vavřinec probudil, na jeho těle se zázračně objevily stopy po mrskání. Když Vavřinec svůj příběh vypověděl a stopy na svém těle ukázal novému kentskému králi, ten neprodleně přestoupil ke křesťanství a povolal zpět z Galie vyhnané biskupy.<ref name="Coming75-76">Mayr-Harting, str. 75–76.</ref>
 
N. J. Higham za Mellitovým vypuzením vidí politické příčiny, protože to byli Sæberhtovi synové, kteří biskupa vypověděli. Beda zastává názor, že Sæberhtovi synové ke křesťanství nikdy nepřistoupili a po smrti krále Æthelberhta se pokusili Mellita přinutit, aby jim dal [[svaté přijímání]] i bez toho, že by se stali křesťany; svaté přijímaní pokládali za magické. Ačkoliv Beda nezmiňuje žádné detaily ohledně politických faktorů této události, je pravděpodobné že Sæberhtovi synové vyhnáním Mellita demonstrovali svou nezávislost na Kentském království a zapuzení Æthelberhtovy nadvlády nad [[Essex (království)|Východními Sasy]]. Neexistují žádné důkazy u útlaku a perzekucích dalších křesťanů ze strany pohanů po Mellitově vyhnání.<ref name="Convert134">Higham, str. 134–136.</ref>
 
Po Æthelberhtovi na kentský trůn dosedl jeho syn [[Eadbald z KentuKentský|Eadbald]]. Podle Bedy Eadbald po smrti svého otce odmítl křest a oženil se se svou nevlastní matkou, což byl skutek odporující učení římské církve. Ačkoliv Beda dále tvrdí, že za Eadbaldovým rozhodnutím křest nakonec přijmout stojí zázračný sen [[Vavřinec z Canterbury|Vavřince z Canterbury]], zcela to ignoruje politické a diplomatické obtíže, jimž Eadbald musel čelit. Ohledně Bedova příběhu neexistují žádné chronologické kontroverze, neboť dochovaná papežská korespondence jej potvrzuje.<ref name="Earliest30">Kirby, str. 30–33.</ref> Historikové se rozcházejí v názorech na přesnou dataci Eadbaldova přijetí křesťanské víry. Podle D. P. Kirbyho papežovy dopisy naznačují, že král konvertoval v době, kdy Justus zastával arcibiskupský úřad v Canterbury – tedy až po Vavřincově smrti a relativně dlouhou dobu po smrti krále Æthelberhta.<ref name="Earliest33">Kirby, str. 33–34.</ref> Henry Mayr-Harting přijímá Bedovu chronologii a zastává názor, že Eadbald přijal křest nedlouho po smrti svého otce.<ref name="Coming75" /> Higham naopak souhlasí s Kirbym a tvrdí, že Eadbald nekonvertoval hned a protichůdně tak pokračoval v otcově prokřesťanské politice, a konvertoval až osm let po Æthelberhtově smrti.<ref name="Convert137">Higham, str. 137–138.</ref>
 
== Šíření křesťanství na sever ==