Kappův puč: Porovnání verzí

Impulsem k puči bylo rozhodnutí vlády o rozpuštění polovojenských jednotek ''[[Freikorps]]'', které se v reakci na nařízení vzbouřilivzbouřily a 13. března 1920 obsadiliobsadily pod vedením generála [[Walther von Lüttwitz|Walthera von Lüttwitze]] berlínskou vládní čtvrť. Mnoho vojáků mělo na helmách bílou barvou nakreslený [[hákový kříž]]. Vláda nepřistoupila na požadavky povstalců a spolu s prezidentem uprchla do [[Drážďany|Drážďan]], poté do [[Stuttgart]]u. V čele pučistů stál [[Wolfgang Kapp]], který byl před válkou vysoce postavený východopruský úředník a konexemi na [[Junker (Prusko)|Junkeryjunkery]]. Sám sebe jmenoval kancléřem a dosavadní vládu prohlásil za sesazenou. [[Vláda Gustava Bauera|Legitimní kabinet]] vyzval německý národ k odporu a byla vyhlášena [[generální stávka]], ke které se připojila většina německého obyvatelstva. Po čtyřech dnech pučisté pochopili, že nemají naději na úspěch a Kapp s Lüttwitzem uprchli doze zahraničízemě.

[[Gustav Noske|Ministr obrany Noske]] dal 29. února 1920 příkaz k rozpuštění dvou nejsilnějších sborů [[Freikorps]], a to námořní divize Löwenfeld a námořní divize Ehrhardt. Jednotky byly umístěné v [[Döberitz]]i nedaleko Berlína a jednalo se o to nejlepší, co mělo Německo v dané době ve zbrani. Sbory tvořily bývalí námořní důstojníci posílení o jednotky, které [[Lotyšská osvobozenecká válka|bojovaly v Lotyšsku proti bolševikům]]. Velitel jednotek [[Hermann Ehrhardt|korvetní kapitán Ehrhardt]] odmítl uposlechnout ministra obrany a na 1. března 1920 nechal uspořádat vojenskou přehlídku, kam Noskeho nepozval. [[Walther von Lüttwitz|Generál Lüttwitz]], vrchní velitel ozbrojených sil v okolí Berlína, kapitána Ehrhardta podpořil s tím, že si Německo nemůže dovolit ztratit žádné elitní jednotky. Ministr obrany následně odebral Freikorps z Lüttwitzeho velení, což generál zcela ignoroval. Souhlasil ale se schůzkou s [[Friedrich Ebert|prezidentem Ebertem]]. Na schůzce 10. března 1920 přednesl generál své požadavky, které zahrnovaly rozpuštění sněmu, nové volby, své povýšení na vrchního velitele ozbrojených sil v celé zemi a samozřejmě zrušení rozkazu o rozpuštění Freikorps. Prezident odmítl s tím, že očekává generálovu [[Rezignace|rezignaci]] následující den.

Lüttwitz odjel dne po té do Döberitze, kde se potkal s velitel Freikorps Ehrhardtem. ZeptalProběhla hodiskuze se,o jestli jsoumožnostech jeho jednotky schopnéjednotek obsadit [[Berlín]] ještě ten večer. Ehrhardt ujistil generála, že je to možné ale až ráno 13. března. Lüttwitz dal rozkaz k přípravě vojenských sborů a kontaktoval Národní sjednocení, které se stalo politickým křídlem povstání. Cílem se stalobylo svržení [[Výmarská republika|Výmarské republiky]] a nastolení autoritářského režimu, který měl obnovit pořádky z dob monarchie. Obnovení samotného císařství ale nebylo součástí plánu. ČlenůmČlenové sjednocení měli přebrat mocimoc v zemi 13. března 1920. Lüttwitz nakonec nebyl propuštěn ze služby, ale byl suspendován a na členy Národního sjednocení byl 11. března 1920 vydán zatykač. Noske nechal rozmístit ve vládní čtvrti dva pluky policie a jeden regulérní armády.

Vojáci s bílou [[Svastika|svastiko]]u na helmách a na vozidlech vyrazili směr Berlín v deset večer 12. března 1920. O hodinu později se o postupujících jednotkách dozvěděl Noske a nechal svolat vládu na jednu hodinu ráno. [[Hans von Seeckt|Generál Seeckt]] na schůzce odmítl bratrovražedný boj mezi německými jednotkami se slovy: ''Reichswehr schießt nicht auf Reichswehr'' (česky: Vojsko nestřílí na vojsko). Kabinet na schůzcese ve čtyři ráno rozhodl o odchodu z Berlína a vyhlášení generální stávky. Vláda ale nebyla jednotná. [[Sociálnědemokratická strana Německa|Sociální demokraté]] preferovali okamžitý odchod, zatímco [[Německá demokratická strana|němečtí demokraté]] s katolíky z [[Zentrumspartei|Centra]] preferovali zůstat v hlavním městě a vyjednávat s pučisty. Ve čtvrt na sedm opustili sociální demokraté as prezidentprezidentem EbertEbertem město.

Ve zcela paralyzované zemi nemohli Kapp s Lüttwitzem vládnout. Demonstranti nereagovali na slib nových voleb, ani na výhrůžky násilného potlačení stávky. Kapp byl nucen 15. března propustit z vazby bývalé členy vlády a začít vyjednávat. Jednání s pučisty se zúčastnily i zástupci všech nesocialistických stran ([[Zentrumspartei|Centrum]], [[Německá demokratická strana|DDP]], [[Německá lidová strana (Německo)|DVP]] a [[Německá národně lidová strana|DNVP]]), kteří po jednání označili za hlavní hrozbu bolševismus. Pučisté neměli být podle dohody svrženi ale dobrovolně rezignovat, za což měli na oplátku dostat milost. Kapp rezignoval a 17. března emigroval ze země. Lüttwitz se ještě pokusil udržet své pozice jako vojenský diktátor, ale [[Eugen Schiffer|vicekancléř Schiffer]] za [[Německá demokratická strana|DDP]] ho nakonec přesvědčil k demisi výměnou za beztrestnost. Lüttwitzovi bylo doporučeno emigrovat a Schiffer mu pomohl zařídit falešný pas a hotovost. Následně byl jmenován vrchním velitelem ozbrojených sil [[Hans von Seeckt|generál Seeckt]], který ocenil disciplinovat námořní brigády Ehrhardt a poslal jí zpátky do kasáren. Kapp skončil v emigraci ve Švédsku, Lüttwitz uprchl do Maďarska. Další představitelé ([[Waldemar Pabst|Pabs]] a [[Hermann Ehrhardt|Ehrhardt]]) odešli do Bavorska, kde se udržel u moci pravicový kabinet [[Gustav von Kahr|Gustava von Kahra]], a dále odtud organizovali akce proti republice.

Vláda se vrátila do Berlína a nařídila konec generální stávky. Narazila ale na odpor odborů, které si začaly klást podmínky. Vypracovaly devítibodový program, který zahrnoval odsouzení všech pučistů, rozpuštění polovojenských organizací, znárodnění průmyslu a účast levicových radikálů na vládě. V bezvýsledné situaci podala [[Vláda Gustava Bauera|Bauerova vláda]] demisi a odbory následně 22. března ukončily stávku v Berlíně. V některých částech země ale stávka přerostla do dalšího povstání. V [[Sasko|Sasku]] a [[Durynsko|Durynsku]] byli dělníci rychle poraženi, ale v [[Porúří]] se jim podařilo [[Rúrské povstání|výrazně uspět]]. Dne 17. března 1920 obsadili levicoví radikálové [[Dortmund]], den poté [[Hamm]] a [[Bochum]] a 19. března [[Essen]] a udrželi své pozice až do půlky dubna 1920.