Druhá vláda Hanse Luthera: Porovnání verzí

Jednání o nové podobě vlády začalo po odchodu ministrů [[DNVP]] z [[První vláda Hanse Luthera|prvního LutheroviLutherova kabinetu]] v říjnu 1925. Nacionalisté opustili koalici na protest proti úmyslu podepsat [[Locarnské dohody]] tj. oficiální uznání západní hranice mezi Francií, Belgií a Německem. Vláda bylase po rozpadu koalice pověřenaudržela dotáhnoutu schvalovánímoci pod podmínkou, že po pod schválení [[Locarnské dohody|Locarnských dohod]] do konce s tím, že po schválenímsama podá sama demisi. Dohody byly schváleny pomocí hlasů koaličních stran a sociálních demokratů 1. prosince a 4 dny na to vláda odstoupila.

Již 4. prosince se setkali zástupci SPD, DDP a Centra a jednali o možnostech široké koalice zahrnující zúčastněné strany a lidovce. Sociální demokraté ale nedokázali najít programovou shodu s lidovci, což vedlo [[Paul von Hindenburg|prezidenta Hindenburga]] k zásahu do jednání. Prezident apeloval na strany, že je nutné se urychleně domluvit na funkční vládě. Centrum, DDP a DVP slíbilypřislíbily spolupráci, na tvorbě vlády. Vyjednávačivyjednávači SPD ale podmínili začátek jednání předem jasně definovaným programem a přišli sezahrnující sociálnímisociální a ekonomickýmiekonomické požadavky. Německý demokrat [[Erich Koch-Weser]] byl požádán o složení široké koalice 14. prosince 1925. Svůj mandát vrátil o tři dny později s odůvodněním, že krajní křídla DVP a SPD nejsou ochotná dojít ke kompromisu. V prvních lednových dnednech roku 1926 se samotný prezident chopil iniciativy, aby sám zjistil, že rozdíly mezi DVP a SPD byly v daném okamžiku zcela nepřekonatelné.

Plán na širokou koalici selhal a prezident pověřil sestavením vlády staronového kancléře [[Hans Luther|Hanse Luthera]]. Během šesti dnů se mu podařilo dojednat koalici Centra, DDP a BVP. Slibně vyvíjející se jednání se zadrhla na osobě budoucího ministra vnitra. Měl se jím stát [[Erich Koch-Weser|Koch-Weser]], kterého ale bavorští lidovci považovali za příliš [[Unitární stát|unitárního]], zatímco [[Bavoři]] prosazovali co nejvíce federativní uspořádání státu. Opět musel zasáhnout prezident a 19. ledna 1925 apeloval na předsedy stran, aby došlo urychleně ke shodě. DDP nakonec slevila a Kocha vyměnila za [[Wilhelm Külz|Wilhelma Külze]] na vnitru a obsadila křeslo ministra financí [[Peter Reinhold|Petrem Reinholdem]]. Kromě kancléře si svoje posty podrželi i G. Stresemann (zahraničí), H. Brauns (práce), O. Gessler (obrana), K. Stingl (pošty) a R. Krohne (doprava). Na druhé straně novými tvářemi byli [[Julius Curtius]] z DVP na pozici ministra hospodářství and [[Heinrich Haslinde]] z Centra jako ministr výživy a zemědělství. Návrat zaznamenal bývalý kancléř [[Wilhelm Marx]] na pozici ministra spravedlnosti.

Na začátku roku 1926 se začalo Německo připravovat pro '''vstup do [[Společnost národů|Společnosti národů]]'''. Vláda nepředpokládala žádné komplikace a očekávala, že v březnu 1926 dojde na schůzi Společnosti k jehooficiálnímu přijetí. NásledněKabinet kabinet počítaločekával, že pomocípo arbitrážívstupu upraví pomocí arbitráží východní hranice s [[Druhá Polská republika|Polskem]]. V únoru 1926 ale došlo k výraznému rozčarování, když Britové změnili svůj názor na obsazení stálých členů rady Společnosti a kromě německého chtěli přizvat i polského zástupce. Německo dostalo těžkou ránu, protože s Polskem v radě nemohlo doufatpomýšlet vna žádnou mírovou revizi hranic. I přes tyto komplikace doporučil [[Gustav Stresemann|ministr zahraničí Stresemann]] vstoupit do Společnosti národů, a podílet se tak aktivně na celosvětové politice. V březnu 1926 proběhlyproběhla další jednání. Němci odmítali Poláky ve stálé radě a hrozili stažením své žádosti. Kompromisem nakonec byla rezignace dvou nestálých členů rady (ČSR a Švédska) na své posty a jejich nahrazení Polskem a Nizozemím. Celá jednání nakonec nevedla k tíženému konci. Brazilci zklamaní z nepřijetí mezi stálé členy rady 19. března 1926 německý vstup vetovali. O dalším postupu se mělo jednat až v září téhož roku.

O poznání jednoduší bylo vyjednávání se [[Sovětský svaz|Sovětským svazem]] o '''smlouvě o neutralitě a přátelstvípřátelst'''ví. Smlouva ale nezískala příliš mnoho kladných ohlasů v samotném Německu. Ministr obrany Gessler poukazoval na sovětskou zaostalost ve vojenském vybavení a ministraministr zahraniční Stresemann se zase snažil smlouvu všemožně upravit, aby neodporovala stanovám Společnosti národů. Podpis byl nakonec uskutečněn sovětským [[Nikolaj Krestinskij|velvyslancem Krestinským]] a Stresemannem v Berlíně 24. dubna 1926.

Dalším úspěchem vlády bylo dojednání '''osvobození civilního letectví''' od limitů a požadavků, které udávala [[Versailleská smlouva]]. Překvapivě rychle souhlasili Britové a Francouzi s německým návrhem, že komerční letectví by mělonemělo být osvobozenolimitováno od všech překážeksmlouvou a že je nutné rozlišovat omezení pro dopravu vojenskou a civilní. NaSpojenci duhou stranusouhlasili, spojenciale požadovali rozpuštění všech leteckých klubů, které jakkoliv spolupracovalispolupracovaly s armádou, a kontrolu nanad výcvikem vojenských pilotů. Dohoda byla podepsána v květnu 1926 a zahrnovala osvobození civilního letectva od omezení a zahrnutí Německa do mezinárodní letecké dopravy.

Na začátku roku 1926 se dostala německá ekonomika do '''hospodářské krize'''. Počet nezaměstnaných vzrostl z 673 tisíc v prosinci 1925 na téměř dva milióny v únoru 1926. Kabinet se rozhodl jako hlavní krok k povzbuzení ekonomiky snížit daně. [[Peter Reinhold|Ministr financí Reinhold]] prezentovaldeklaroval, že s přihlédnutím ke zbytkovému rozpočtu a přebytkům z předchozích let je možné snížení daně z obratu z 1 % na 0,5 nebo 0,6 % bez rizika ohrožení státního rozpočtu pro následující rok. V březnu 1926 vznikl ''Meziskupinový výbor vládnoucích stran'' (německy:Interfraktionellen Ausschuß der Regierungsparteien), který měl kontrolovat kroky vlády a koordinovat je s poslanci ve sněmu. Nový daňový program se dostal do ohrožení, když propukly ve vinařských oblastech velké demonstrace. Asociace vinařů požadovala úplné zrušení zdanění vína. Vláda byla proti, ale musela ustoupit, když se na stranu vinařů postavili i vládní poslanci ve sněmu. Výpadek v rozpočtu pak musel být kompenzovánvykompenzován a daň se snížila pouze na 0,75 % oproti plánovaným 0,6 %. VJako červencidalší 1926kroky bylgarantovala státemvláda garantovánv červenci 1926 export do Sovětského svazu v hodnotě 300 miliónů marek. Stát nalil 200 miliónů do stavebnictví a dal 100 miliónovou půjčku Německých drahám, které ve velkém objednaly na modernizaci německou ocel a dřevo.

Nejkontroverznějším tématem v první půlce roku 1926 bylo '''vyvlastnění německých šlechtických rodů'''. V roce 1925 zrušil soud vyvlastnění rodu [[Koburkové|Koburků]] z července 1919 a označil ho za neústavní. Komunisté okamžitě podali ve směnu návrhy o úplném vyvlastněné všech šlechtických rodů bez náhrady a nemožnostizároveň chtěli uzákonit nemožnost se odvolat se v tomto případě k soudu. Spor mezi socialistickými a konzervativními stranami se rozhořel naplno, když sociální demokraté s komunisty sesbírali požadovaných 30 tisíc podpisů pro vyhlášení všelidového referenda. Liberální strany (DVP a DDP), Centrum a [[DNVP|nacionalisté]] do té doby úspěšně blokovali veškeré pokusy socialistů o prosazení vyvlastnění. Pro liberály to byl nemyslitelný zásah do soukromého vlastnictví, pro nacionalisty silná rána do jejich monarchistického směřování. ReferendemS referendem ale bylo rozhodnutí na voličích. Vláda se pokusila vyjednat s SPD kompromis zahrnující vznik speciálního soudu, který by spory mezi šlechtickými rody a spolkovými zeměmi řešil, ale ke kompromisushodě nedošlo díky výhradám jak nacionalistů, atak sociálních demokratů. Referendum se konalo 20. června již za [[Třetí vláda Wilhelma Marxe|vlády nového kabinetu kancléře Marxe]]. Drtivá většina hlasovala pro vyvlastnění (96,1  % pro), ale účast nebyla dostatečná, aby referendum bylo platné (pouze 39,3 %).