Druhá vláda Hanse Luthera: Porovnání verzí

Jednání o nové podobě vlády začalo po odchodu ministrů [[DNVP]] z [[První vláda Hanse Luthera|prvního Lutherovi kabinetu]] v říjnu 1925. NacionalistůNacionalisté opustili koalicekoalici na protest proti úmyslu podepsat [[Locarnské dohody]] tj. oficiální uznání západní hranice mezi Francií, Belgií a Německem. Vláda byla po rozpadu koalice pověřena sněmem dotáhnout schvalování [[Locarnské dohody|Locarnských dohod]] do konce s tím, že po schválením podá sama demisi. Dohody bybyly schváleny pomocí hlasů sociálních demokratů 1. prosince a 4 dny na to vláda odstoupila.

Již 4. prosince se setkali zástupci SPD, DDP a Centra a jednali o možnostech široké koalice zahrnující zúčastněné strany a lidovce. Sociální demokraté ale nedokázali najít shodu s lidovci, což vedlo [[Paul von Hindenburg|prezidenta Hindenburga]] k zásahu do jednání. Prezident apeloval na strany, že je nutné se urychleně domluvit na funkční vládě. Centrum, DDP a DVP slíbily spolupráci na tvorbě vlády, ale. vyjednávačiVyjednávači SPD ale podmínili začátek jednání předem jasně definovaným programem a přišli se sociálními a ekonomickými požadavky. Německý demokrat [[Erich Koch-Weser]] byl požádán o složení široké koalice 14. prosince 1925. Svůj mandát vrátil o tři dny později s odůvodněním, že krajní křídla DVP a SPD nejsou ochotná kompromisu. V prvních lednových dne 1926 se samotný prezident chopil iniciativy, aby sám zjistil, že rozdíly mezi DVP a SPD jsoubyly v daném momentálněokamžiku zcela nepřekonatelné.

Plán na širokou koalici selhal a prezident pověřil sestavením vlády staronového kancléře [[Hans Luther|Hanse Luthera]]. Během šesti dnů se mu podařilo dojednat koalici Centra, DDP a BVP. Slibně vyvíjející se jednání se zadrhla na osobě budoucího ministra vnitra. Měl se jím stát [[Erich Koch-Weser|Koch-Weser]], kterého ale bavorští lidovci považovali za příliš [[Unitární stát|unitárního]], zatímco [[Bavoři]] prosazovali co nejvíce federativní uspořádání státu. Opět musel zasáhnout prezident Hindenburg a 19. ledna 1925 apeloval na předsedy stran, aby došlo urychleně ke shodě. DDP nakonec slevila a Kocha vyměnila za [[Wilhelm Külz|Wilhelma Külze]] na vnitru a obsadila křeslo ministra financí [[Peter Reinhold|Petrem Reinholdem]]. Kromě kancléře si svoje posty podrželi i G. Stresemann (zahraničí), H. Brauns (práce), O. Gessler (obrana), K. Stingl (pošty) a R. Krohne (doprava). Na druhé straně novými tvářemi byli [[Julius Curtius]] z DVP na pozici ministra hospodářství and [[Heinrich Haslinde]] z Centra jako ministr výživy a zemědělství. Návrat zaznamenal bývalý kancléř [[Wilhelm Marx]] na pozici ministra spravedlnosti.

Na začátku roku 1926 se začalo Německo připravovat pro vstup do [[Společnost národů|Společnosti národů]]. Vláda nepředpokládala žádné komplikace a očekávala, že v březnu 1926 dojde na schůzi Společnosti k jeho přijetí. Následně kabinet počítal, že pomocí arbitráží upraví východní hranice s [[Druhá Polská republika|Polskem]]. V únoru 1926 ale došlo k výraznému rozčarování, když Britové změnili svůj názor na obsazení stálých členů rady Společnosti a kromě německého chtěli přizvat i polského zástupce. Německo dostalo těžkou ránu, protože s Polskem v radě nemohlo doufat v žádnou mírovou revizi své hranicehranic. I přes tyto komplikace doporučil ministr zahraničí Stresemann sněmu vstoupit do Společnosti národů, a podílet se tak aktivně na celosvětové politice. V březnu 1926 proběhly další jednání. Němci odmítali Poláky ve stálé radě a hrozili stažením své žádosti o přijetí. Kompromisem nakonec byla rezignace dvou nestálých členů rady (ČSR a Švédska) na své posty a jejich nahrazení Polskem a Nizozemím. Celá jednání nakonec nevedla k tíženému konci. Brazilci zklamaní z nepřijetí mezi stálé členy rady 19. března německý vstup vetovali. O dalším postupu se mělo jednat až v září téhož roku.

Dalším úspěchem vlády bylo dojednání osvobození civilního letectví od limitů a požadavků, které udávala [[Versailleská smlouva]]. Překvapivě rychle souhlasili Britové a Francouzi s německým návrhem, že komerční letectví by mělo být osvobozeno od všech překážek a že je nutné rozlišovat omezení pro vojenskédopravu vojenskou a civilní letectvo. Na duhou stranu spojenci požadovali rozpuštění všech leteckých klubů, které jakkoliv spolupracovali s armádou a kontrolu na výcvikem vojenských pilotů. Dohoda byla podepsána v květnu 1926 a zahrnovala osvobození civilního letectva od omezení a zahrnutí Německa do mezinárodní letecké dopravy.