Organické sloučeniny hliníku: Porovnání verzí
nový článek podle enwiki značka: nevhodný zdroj |
(Žádný rozdíl)
|
Verze z 14. 9. 2021, 17:49
Organické sloučeniny hliníku, též organohlinité sloučeniny, jsou chemické sloučeniny obsahující vazby mezi atomy uhlíku a hliníku. Ješdná se oo jednu z nejdůležitějších skupin organokovových sloučenin.[1][2] Příklady sloučenin jsou dimerní trimethylhliník, monomerní triisobutylhliník a sloučenina titanu a hliníku nazývaná Tebbeovo činidlo. Vlastnosti organohlinitých sloučenin lze vysvětlit skrz polaritu vazby C−Al a vysokou Lewisovskou kyseliostí trikoordinovaných sloučenin.
V průmyslu se tyto sloučeniny nejčastěji používají na výrobu polyalkenů.
Historie
První organohlinitá sloučenina, (C2H5)3Al2I3, byla objevena v roce 1859.[3] Větší rozvoj nastal v 50. letech 20. století, kdy Karl Ziegler objevil přímou přípravu trialkylahlinitých sloučenin a zapojil je do katalytických polymerizací alkenů. Za tento objev poté získal Nobelovu cenu za chemii.
Struktura
- ↑ D. F. Shriver; P. W. ATKINS. Inorganic Chemistry. [s.l.]: Oxford University Press, 2006. ISBN 978-0199264636.
- ↑ M. Witt; H. W. ROESKY. Organoaluminum chemistry at the forefront of research and development. Current Science. 2000, s. 410. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-10-06.
- ↑ Hallwachs, W.; SCHAFARIK, A. Ueber die Verbindungen der Erdmetalle mit organischen Radicalen. Liebigs Annalen. 1859, s. 206–209. Dostupné online. DOI 10.1002/jlac.18591090214.