Ludwig van Beethoven: Porovnání verzí

Odebrán 1 bajt ,  před 1 měsícem
(rv – experimenty)
značky: editace z Vizuálního editoru ruční vrácení zpět
V roce 1815 se Beethoven svěřil anglickému klavíristovi Charlesi Neateovi, že [[Hluchota|sluch začal ztrácet]] po záchvatu v roce 1798, vyvolaném hádkou se zpěvákem.{{sfn|Solomon|1998|p=160}} Postupné zhoršování jeho sluchu navíc doprovázela těžká forma [[Tinnitus|tinnitu]].{{sfn|Swafford|2014|pp=223–24}} Již roku 1801 popisoval v dopise Wegelerovi a dalšímu příteli Karlu Amendovi příznaky svého neduhu a obtíže, které mu působil v práci i ve společnosti (i když je pravděpodobné, že někteří z blízkých přátel už o jeho problému věděli).{{sfn|Cooper|2008|p=108}} Jako pravděpodobná příčina se dnes uvádí [[otoskleróza]], možná doprovázená degenerací sluchového nervu.{{sfn|Kerman|Tyson|Burnham|2001|loc=§ 5}}{{#tag:ref|Mezi možné příčiny Beethovenovy hluchoty také bývá přiřazována [[otrava olovem]] z jeho oblíbeného [[Octan olovnatý|doslazovaného vína]],{{sfn|Stevens|2013|pp=2854–2858}} a Pagetova kostní choroba.{{sfn|Oiseth|2015|pp=139–47}}|group=pozn.}}
 
Na doporučení svého lékaře se přestěhoval do malého rakouského města [[Heiligenstadt]], kousek od Vídně, kde pobýval od dubna do října 1802, aby se zde pokusil vyrovnat se svým stavem. Tam také sepsal dopis určený svým bratrům, dokument, dnes známý jako [[Heiligenstadtská závěť]]. Beethoven se v něm svěřuje s myšlenkami na sebevraždu kvůli prohlubující se hluchotě. V závěru však vyjadřuje rozhodnutí zůstat naživu pro svou tvorbu a skrze ni. Dopis nebyl nikdy odeslán a byl objeven teprve po skladatelově smrti v jeho pozůstalosti.{{sfn|Cooper|1996|pp= 169–172}} Dopisy Wegelerovi a Amendovi nebyly psány v takovém tónu zoufalství; Beethoven v nich také komentoval svůj tehdejší přetrvávající profesní a finanční úspěch a jehosvé odhodlání, jak se vyjádřil Wegelerovi, „chytit Osud pod krkem; rozhodně mě nerozdrtí úplně“.{{sfn|Kerman|Tyson|Burnham|2001|loc=§ 5}} V roce 1806 si poznamenal do jednoho ze svých hudebních náčrtníků „Nezatajuj nadále svoji hluchotu – dokonce ani v umění.“{{sfn|Solomon|1998|p=162}}
 
Ztráta sluchu Beethovenovi nezabránila komponovat, stále více mu však ztěžovala koncertování, které bylo v tomto období jeho života důležitým zdrojem příjmů. Také podstatně přispěla k jeho postupnému omezování společenského života.{{sfn|Kerman|Tyson|Burnham|2001|loc=§ 5}} Czerny nicméně uvádí, že Beethoven dokázal normálně slyšet řeč a hudbu až do roku 1812.{{sfn|Ealy|1994|p=262}} Beethoven nikdy neohluchl úplně; i v posledních letech života dokázal rozpoznat nízké tóny a náhlé hlasité zvuky.