Sion (hrad): Porovnání verzí

Přidán 1 bajt ,  před 8 měsíci
(→‎Popis: překlep, pravopis)
značky: editace z mobilu editace z mobilního webu
značky: editace z mobilu editace z mobilního webu
[[Soubor:Vojtěch Král - Poloha hradu Sion.jpg|náhled|vlevo|upright|Půdorys hradu podle [[Vojtěch Král z Dobré Vody|Vojtěcha Krále]]; vysvětlivky: 1. pláň, 2. příkop, 3. místo, kde byl (snad) zajat Jan Roháč, 4. branka, 5. zadní hrad, 6. skalisko, 7. chlístovický kostelík. Nahoře pečeť Jana Roháče z Dubé]]
 
[[První písemná zmínka|První písemnou zmínkou]] o hradu je listina z 15.&nbsp;února 1437, kterou zemský sněm svolává proti jeho majiteli zemskou hotovost.<ref name="Hrady, zámky, tvrze, 445" /> Ačkoli jakékoli předchozí informace o Sionu chybí, podle tradičního výkladu byl vystavěn v místech nevelkého opuštěného hradiště na skalnatém ostrohu nad pravým břehem potoka [[Vrchlice (řeka)|Vrchlice]], pravděpodobně v letech 1426–1427 husitským hejtmanem Janem Roháčem z Dubé.<ref name="Hrady, zámky a tvrze, s. 444">Hrady, zámky a tvrze, s. 444.</ref> Podle historika [[Jaroslav Čechura|Jaroslava Čechury]] však není vyloučeno, že se původně jednalo o feudální hrádek, jenž byl centrem okolní pozemkové državy pražské metropolitní kapituly, kterého se Jan Roháč z&nbsp;Dubé pouze zmocnil a zdokonalil jeho opevnění.<ref>{{Citace periodika | autor = Jaroslav Čechura | titul = Sión a Kunětická Hora: hrady husitské revoluce? | periodikum = Husitský tábor | číslo = 5 | strany = 153–163 | rok = 1982 | issn = 0231-6080}}</ref> Původně objekt patrně zastával spíš funkci reprezentativního sídla než fortifikace, neboť jeho majitel se zřejmě spoléhal na nedaleká města Kutnou Horu a [[Čáslav]], kde zastával funkci hejtmana.<ref>{{Citace monografie | příjmení = Čornej | jméno = Petr | odkaz na autora = Petr Čornej | titul = Velké dějiny zemí Koruny české V. 1402–1437 | vydavatel = Paseka | místo = Praha | rok = 2000 | strany = 451–452 | isbn = 80-7185-296-1}}</ref> K budování rozsáhlejšího opevnění došlo teprve v letech 1435–1437, kdy byli obránci nuceni narychlo posílit obranyschopnost hradu, kvůli ohrožení ze strany římskoněmeckého císaře a českého krále Zikmunda Lucemburského. Posádku sídla v té době tvořilo několik desítek mužů, které doplnili uprchlíci z [[Hradec Králové|Hradce Králové]], jehož měšťané v březnu 1437 uzavřeli dohodu s královskou stranou.<ref>{{Citace monografie | příjmení = Šmahel | jméno = František | odkaz na autora = František Šmahel | titul = Husitská revoluce. 3. Kronika válečných let | vydavatel = Karolinum | místo = Praha | rok = 1996 | strany = 317 a 318 | poznámka = [Dále jen: ''Šmahel''] | isbn = 80-7184-075-0}}</ref>
 
Na Sion se po neúspěšném působení v roli táborského vůdce Jan Roháč uchýlil na podzim roku 1435. Z tohoto místa vedl soukromou válku proti panovníkovi, který proti němu v únoru 1437 nechal svolat zemskou hotovost. Vojsko vytáhlo k hradu koncem dubna a dorazilo zdek němu v prvních květnových dnech krátce poté, co oddíl Jana Roháče přepadl konvoj z Uher a ukořistil králi množství volů a sudů s vínem.<ref>{{Citace monografie | příjmení = | jméno = | titul = Ze starých letopisů českých | vydavatel = Svoboda | místo = Praha | rok = 1980 | strany = 125 }}</ref><ref>Šmahel, s. 318.</ref> Vojsko zemské hotovosti bylo složené z oddílů české šlechty i českých měst a velel mu hofmistr Hynce Ptáček z Pirkštejna, který se už o dvě léta dříve osvědčil při dobytí hradu Ostromeč.<ref>{{Citace monografie | příjmení = Šandera | jméno = Martin | titul = Hynce Ptáček z Pikrštejna – opomíjený vítěz husitské revoluce | vydavatel = Vyšehrad | místo = Praha | rok = 2011 | strany = 29 | poznámka = [Dále jen: ''Šandera''] | isbn = 978-80-7429-132-6}}</ref> O čtyřměsíčním [[obléhání hradu Sion]] hovoří hned několik domácích i zahraničních písemných pramenů různé výpovědní hodnoty, které akci většinou popisují jako velkou a obtížnou událost. Nicméně archeologický průzkum hradu prováděný v letech 1962–1965 prokázal, že šlo o tendenční výpověď, podmíněnou politickou situací a obléhací práce byly mnohem skromnějšího charakteru. Z těchto informací lze usuzovat, že dobývání probíhalo spíš vlažně, neboť nespokojenost s králem Zikmundem, zejména v kališnických kruzích, stoupala. Moderní čeští historici proto usuzují, že úmyslem pána z Pirkštejna bylo ze soukromých politických důvodů protahovat pobyt před Sionem do poslední možné chvíle<ref name="Šandera, 43">Šandera, s. 43.</ref> a posádce, která uvnitř hradu nedisponovala vlastní studní, zřejmě nebránil v zásobování ani v čerpání vody z blízké Vrchlice.<ref>Durdík, s. 258.</ref> K bojovým akcím došlo zřejmě až po příchodu posily z Uher,<ref name="Durdík, 259">Durdík, s. 259.</ref> která vyrazila z Prahy 3.&nbsp;září,<ref>{{Citace monografie | příjmení = Bartoš | jméno = František Michálek | odkaz na autora = František Michálek Bartoš | titul = Husitská revoluce II. – Vláda bratrstev a její pád 1426–1437 | vydavatel = Academia | místo = Praha | rok = 1966 | strany = 212 }}</ref> neboť Hynce Ptáček nechtěl riskovat otevřenou roztržku s králem.<ref>Šandera, s. 44.</ref>
 
Útok proti Sionu nejzevrubněji popisuje italský humanista a pozdější papež [[Pius II.|Enea Silvio Piccolomini]] ve svém díle ''Historie česká'', archeologický průzkum však dokládá, že ačkoli měli vojáci Hynce Ptáčka z Pirkštejna k dispozici minimálně jeden prak, houfnice a bombardu, samotné ostřelování netrvalo déle než den nebo dva.<ref name="Šandera, 43" /> Proti hradu bylo vystřeleno zhruba 100 kamenných koulí, které poničily zejména hradní palác a budovu při východní čelní hradbě. Známky průlomu hradby nebo podkopů nebyly nikde nalezeny, neboť vzhledem k nevelké síle obránců nebylo podobných obléhacích prvků potřebatřeba. Po dobytí byl Sion vypálen a spolu s pěti vesnicemi, které k němu náležely, přešel do majetku krále.<ref name="Hrady, zámky, tvrze, 445" />
 
{{citát|Přístup ke zdem zabraňoval příkop velmi hluboký, který, ač byl bez vody, přece bylo namáhavé a nebezpečné pro vojsko do něho vstoupiti za padání střel odevšad a odtud pak zase lézti na val, kterým byly zdi obklíčeny. Byl tedy připraven přístup do příkopu pomocí podkopů a před příkopem ponecháno něco málo země jako dvéře, aby lest nemohla být poznána. Byl očekáván vítr vanoucí z táboru do hradu. Jakmile tento silně zadul, vstoupili ve zbroji do průkopu, železná děla byla co nejčetněji vypálena, vítr zanesl jejich kouř do hradu a vojíni, odkryvše uzavření průkopů, vkročili do příkopů a pomocí žebříků snažili se val slézti.<br />Roháč tehdy náhodou obědval; málokteří dlící na zdech strhli pokřik. Nastal hluk, a se všech stran sbíhali se k obhájení valu,. Také Roháč, zanechav jídla a chopiv se zbraně, přichvátal z hradu svým na pomoc; bylo bojováno velmi krutě a na mnohých místech současně. Jakmile se dostavil Roháč, slezl nepřítel z druhé strany val a všude vraždě, tlačil se do hradu. Roháč pospíchaje vrátiti se do hradu, byl zaskočen a zajat a také hrad byl násilím dobyt, lupiči, kteří se tam uchýlili, schytáni, a kněží súčastněnému na husitské zřeštěnosti, který přisluhoval kacířům svátostmi, dána pouta; odvedeni byvše do Prahy, skončili všichni život svůj na oprátce.|Enea Silvio Piccolomini<ref>{{Citace monografie | příjmení = Piccolomini | jméno = Enea Silvio | odkaz na autora = Pius II. | titul = Historie česká | vydavatel = Dialog | místo = Litvínov | rok = 2010 | strany = 103 a 104 | isbn = 978-80-7382-136-4}}</ref>|}}
 
=== Pozdější majitelé (1437–1945) ===
Neregistrovaný uživatel