Povstání Imricha Tökölyho: Porovnání verzí

Přidáno 62 bajtů ,  před 2 měsíci
doplnění, oprava
m (→‎Externí zdroje: typografie za použití AWB)
(doplnění, oprava)
značka: problematické ISBN
Vznik Tököliho povstání se spojuje s centralistickými snahami [[Habsburkové|Habsburků]] v [[Uhersko|Uhersku]], potlačením [[Vešeléniho spiknutí]], útlakem [[Poddanství|poddaných]] a rekatolizací.
 
Od roku 1663 [[Osmanská říše|Osmani]] v Uhersku dobyli Nitru, Levice, Hlohovec, [[Nové Zámky]] a podnikli pustošivé výpady na Trenčín, Bojnice, Záhoří a na Moravu. V následujícím roce habsburský císař [[Leopold I.]] 1. srpna 1664 zvítězil v [[Bitva u Mogersdorfu|bitvě při Svatém Gotthardu]] a 10 srpna 1664 uzavřel mír ve [[Vasvár|Vasvári]], který byl však nevýhodný pro [[Uhersko]] (například [[Osmanská říše|Osmanům]] zůstalo území mezi Váhom a Hronom a strategická pevnost Nové Zámky). Malý zájem císařského dvora o definitivně vyhnání Turků vyvolal mezi uherskými [[Velmož|velmoži]] velkou nevoli. Navíc mnozí představitelé císařského dvora se domáhali omezení jejich stavovských výsad a svobod, tak jak se to stalo v Česku po [[Bitva na Bílé hoře|bitvě na Bílé hoře]] v roce 1620. Záminkou na takový krok bylo [[Vešeléniho spiknutí]], ve kterém spiklenci plánovali unést císaře na [[Muráňský hrad|hrad Muráň]] a donutit ho, aby se vzdal uherské koruny. Čtyři hlavní aktéři skončili v roce 1671 na popravišti a Uhersku byla zrušena autonomie a v roce 1673 byla zavedena guberniální správa na čele s [[Johann Caspar von Ampringen|Gasparom Ampringerom]], čímž se Uhersko stalo přímo podřízené císaři. Proběhla vlna konfiskaci a více než 400 protestantských kazatelů a učitelů bylo pro podezření z vlastizrady v mimořádných soudech pod hrozbou trestu smrti přinuceno vzdát se své víry (nebo utéct). <ref>SEGEŠ, V. a kol.: Kniha kráľov. Panovníci v dejinách Slovenska a Slovákov. 2. dopl. vyd. Bratislava : SPN – Mladé letá, 2003, 299 s., <nowiki>ISBN 80-1000324-7</nowiki>, strany 235 - 237 </ref>
 
== Počátky povstání ==
Poražena spiklenecká [[šlechta]] a protihabsbursky naladěni vojáci - [[kuruci]] uprchli kvůli pronásledování do [[Sedmihradsko|Sedmihradska]]. Tito uprchlíci (povstalci) koncem léta [[1672]] uskutečnili vojenský vpád na [[RŠÚJ Východné Slovensko|východní Slovensko]], čímž začala série srážek s [[Labanec (císařský voják)|Labanci]] (císařskými vojsky). Násilí ze strany císařských vojáků přispívalo k nárůstu počtu kurucû. Hnutí bylo nekoordinované a sedmihradská šlechta se ho snažila využít pro své cíle.
 
Jistý čas se boje a snahy kurucû obešly bez zásahů ze zahraničí. Po [[Francouzsko-nizozemská válka|napadení]] [[Nizozemsko|Holandska]] [[Francie|Francií]] vstoupil [[Leopold I.]] do války na straně Holandska. Francie intervenovala u [[Vysoká porta|Vysoké porty]] ve prospěch uprchlíků a navázala (přes svého velvyslance ve [[Varšava|Varšavě]]) spojení s vedoucími osobnostmi kuruců [[Michal I Apafi|Michalem Apafim]], [[Michal Teleki|Michalem Telekim]] a v lednu [[1677]] uzavřela dohodu o podpoře kuruckého hnutí. Vojenská podpora přišla i od [[Polsko|Polska]]. О něco později (květen 1677) uzavřeli kuruci dohodu s Francií, Sedmihradskem a Polskem. Kuruci měli shromáždit 15 000 vojáků, Francie se zavázala poskytnout pomoc 100 000 [[Tolar (historická měna)|tolarů]] ročně a najmout dalších 6 000 vojáků v Polsku. V říjnu dosáhli vítězství nad císařskými vojsky v [[Marmarošská župa (Uhersko)|Marmarošské stolici]], následně v roce [[1678]] vpadli na území [[Královské Uhersko|královského Uherska]] a dobyli [[RŠÚJ Východné Slovensko|východní Slovensko]] (Prešov, Levoča, Bardejov, Kežmarok). V následujícím roce 1678 dobyli Spiš, Liptov, [[Orava|Oravu]], [[Turčianska župa|Turiec]], odkud táhli na horní [[Pováží]], horní [[Ponitří|Ponitrie]] dobýt důlní města na středním Slovensku a [[Pohroní|Pohronie]] až po [[Levice (rozcestník)|Levice]]. Na čelo povstalců se tehdy dostal [[Imrich Thököly|Imrich Tököli]] (až [[8. leden|8. ledna]] [[1680]] byl zvolen oficiálně za velitele). Na krátkou dobu (několik měsíců) povstalci obsadili [[Kremnica|Kremnici]], [[Banská Bystrica|Banskou Bystrici]] (vzdala se jim) i [[Banská Štiavnica|Banskou Štiavnici]]. Na ohrožení báňských měst reagovala vídeňská vláda vysláním armády, která v bitvě u [[Žiar nad Hronom|Žiaru nad Hronom]] [[1. listopad|1. listopadu]] [[1678]] porazila kurucká vojska. Kuruci tak ztratili blízký [[Revište|hrad Revište]] a hrad Šášov, které ovládaly přístupové cesty.
 
Kurucká vojska se stáhla k [[Tisa|Tise]], přezimovala a Tököly uzavřel [[příměří]].
{{Viz též|Bitva u Vídně}}
 
Začátkem roku [[1683]] vyhlásili Osmani válku habsburské monarchii. Císařské oddíly se stáhly ze Slovenska a toto území obsadili povstalci. Pod císařskou vládu na Slovensku patřila pouze [[Prešpurská župa|Bratislavská]] a část [[Nitranská župa|Nitranské]] a [[Trenčínská župa|Trenčianské stolice]], ostatní patřilo Tökölimu. Svůj postup povstalci koordinovali s Osmany, postupně obsazovali Bratislavskou stolici a také samotnou [[Bratislava|Bratislavu]] ([[Bratislavský hrad|hrad]] se nevzdal). Výzvy velkovezíra na podporu osmanského boje u Vídně Tököli ignoroval; ve smyslu smlouvy se sultánem tam měl poslat 15 000 vojáků. Kuruci začali rabovat, velení mělo problém udržet disciplínu a také v důsledku osmanské prohry v bitvě u Vídně se Tököli stáhl k Trnavě (kterou spolu s Osmany vyplenili). Vyčkával na vhodné pozice, pokusy (prostřednictvím [[Jan III. Sobieski|Jana Sobieského]] ) navázat kontakty s vítězi se ukázaly jako neúspěšné.
 
== Porážka (ústup povstání) ==
Po první bitvě u Štúrova [[9. říjen|9. října]] 1683 povstalecká vojska už do bojů zasahovala pouze málo a soustředila se na organizovaný ústup. Část povstaleckého území vyplenila polská vojska, dobyla města [[Szécsény|Sečany]], [[Kežmarok]] a [[Sabinov]], [[Prešov]] se ubránil. V souvislosti s postupem vojsk protiturecké koalice Tököli ztrácel přívržence, nejprve dolnozemské stolice a města a o něco později i stoličnou šlechtu. Začátkem roku [[1684]] vyhlásil [[Leopold I.]] všeobecnou [[Amnestie|amnestii]]. Tehdy složili zbraně a slíbili věrnost zástupci 17 stolic, 12 měst a několik vysokých šlechticů, kteří dosud podporovali povstalce. Území Tököliho Středního Uherska již tvořily pouze [[Horní Uhry|Horní Uhersko]]. Silnější odpor kuruci kladli na východním Slovensku, odkud podnikali menší výpady i na území středního Slovenska.
 
[[Imrich Thököly|Tököli]] se opětovně snažil o přijetí do protiturecké koalice, získal podporu polského krále [[Jan III. Sobieski|Jana III.]] a papeže [[Inocenc XI.|Inocence XI.]] Císař Leopold I. však vyžadoval úplné podřízení se, a tedy k dohodě nedošlo. Po vzniku [[Katolická liga (1684)|Svaté ligy]] v roce 1684 Osmani ztráceli pozice a klesala i moc Tököliho. Po vítězství císařských vojsk nad KurukyKuruci u Prešova [[17. září]] [[1684]] už povstalecké vojska nebyly schopna samostatných akcí a stáhla se do pevností.
 
Konec povstání urychlilo, když v říjnu [[1685]] varadínský paša zajal Tököliho. Obvinil ho z porážky u Vídně a chtěl ho využít při jednáních s Leopoldem I. Tomu, aby ho vydal císaři, zabránila změna [[Velký vezír|velkovezíra]]. Po rozšíření zprávy o zajetí se vzdaly kurucké pevnosti ([[Košice]], [[Užhorod]], [[Sárospatak]], [[Regéc]]). Nevzdala se pouze posádka v [[Mukačevo|MukačevaMukačevu]] na čele s [[Helena Zrínská|Helenou Zrínskou]]. Řady povstalců opustilo 12 000 vojáků. Tököliho Osmani propustili, ale nepodařilo se mu dostat na území Uherska, povstalecká moc a podpora se rozpadla. Mukačevo se vzdalo až v roce [[1688]], ale bylo spíše symbolem povstání než ohrožením moci císaře. V roce [[1694]] Tököli rozpustil poslední [[Kuruci|kurucké]] vojsko a dožil v Malé Asii.
 
== Důsledky ==