Barokní literatura: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
rozšíření, Česko a Španělsko |
doplnění chybějící reference |
||
Řádek 354:
== Zkoumání barokní literatury ==
Až do první světové války bylo baroko chápáno českými literárními historiky, v souladu s [[české národní obrození|obrozenským]] naladěním, jako [[doba temna|období „temna“]], spojené s literárním a intelektuálním úpadkem, z uměleckého hlediska málo zajímavé. Teprve v období [[První republika|první republiky]] došlo k přehodnocení jednoznačného odsouzení a k novému docenění barokní estetiky a tvorby, mimo jiné pod vlivem snah o obranu pobělohorského období ze strany katolické inteligence. Po roce 1948 však bylo zkoumání barokní literatury opět na dlouhou dobu potlačeno a k déletrvajícímu oživení došlo až po roce 1989
| příjmení = Lehár▼
| jméno = Jan▼
| titul = Baroko▼
| příjmení sestavitele = Lehár▼
| jméno sestavitele = Jan ▼
| příjmení sestavitele2 = Stich▼
| jméno sestavitele2 = Alexandr▼
| příjmení sestavitele3 = Janáčková▼
| jméno sestavitele3 = Jaroslava▼
| příjmení sestavitele4 = Holý▼
| jméno sestavitele4 = Jiří▼
| sborník = Česká literatura od počátků k dnešku▼
| vydavatel = Nakladatelství Lidové noviny▼
| odkaz na vydavatele = Nakladatelství Lidové noviny▼
| místo = Praha▼
| rok vydání = 2006 ▼
| isbn = 978-80-7106-308-7▼
| počet stran = 1058▼
}}</ref> Povahou a vymezením baroka se v rámci moderní české literární vědy zabývali především [[Václav Černý]] a [[Zdeněk Kalista]]. Jako vykladači a kritikové barokních textů se uplatnili také [[František Xaver Šalda]], [[Arne Novák]], [[Herbert Cysarz]], [[Antonín Škarka]], [[Josef Válka]], [[Zdeněk Rotrekl]] a [[Alexandr Stich]]. K důležitým editorům výborů barokních textů lze zařadit zejména [[Josef Vašica|Josefa Vašicu]] a [[Vilém Bitnar|Viléma Bitnara]].<ref name="borso-travnicek62">Borsò, Trávníček (2006), s. 62.</ref>
Také němečtí badatelé se k baroknímu písemnictví dlouho stavěli velmi skepticky – v 18. století estetik a historik umění [[Johann Winckelmann]] postavil do kontrastu nádhernou antickou prostotu na jedné straně a vyumělkovanou, [[dekadence|dekadentní]] [[marinismus|marinistickou]] tvorbu na straně druhé. Také v německém romantickém pojetí vycházejícím z [[Johann Gottfried Herder|Herderových]] tezí bylo baroko odsuzováno – jakožto fenomén spojený s dvorskou kulturou, univerzitním intelektuálstvím, a především jako cizorodý (francouzský, španělský) prvek v organismu německého písemnictví. 19. století pak přidalo fascinaci renesančními díly, která byla, zejména [[Jacob Burckhardt|Jacobem Burckhardtem]], chápána jako antiteze barokního tvoření. Teprve ve 20. století začalo být baroko znovu oceňováno a ve 30. letech se karta dokonce dočasně zcela obrátila. V souladu s představou historie jako vývoje, kdy je slabší vytlačováno silnějším, bylo [[národní socialismus|národními socialisty]] vnímáno baroko jako silné, germánské a mužné hnutí, přirozeně překonávající ne-germánskou, slabošskou renesanci. Na konci 20. století začala být literatura 17. století v Německu zkoumána jako složitý, obtížně zobecnitelný fenomén, jen s obtížemi vystihnutelný výrazem „baroko“. Část německých badatelů začala baroko chápat především jako hnutí vybraných autorů, od [[Martin Opitz|Martina Opitze]] k [[Christian Weise|Christianu Weiseovi]], spojených se snahami o literární a jazykové reformy; jiná část badatelů označení zcela zavrhla a volí méně problematický popis „literatura 17. století“.<ref>{{Citace sborníku
Řádek 390 ⟶ 410:
[[Soubor:Jan_Vilímek_-_Jan_Amos_Komenský.jpg|náhled|vlevo|[[Jan Amos Komenský]], představitel české exilové barokní literatury]]
Druhá barokní generaci (1650–1680) je označovaná za jezuitskou, reprezentuje ji v první řadě historiograf [[Bohuslav Balbín]] (1621–1688) a jeho družina. K ní patřil například Balbínův spolupracovník [[Matěj Václav Šteyer]] (1630–1692), činný jako básník, překladatel a [[purismus (lingvistika)|puristický]] jazykovědec, jeden z mnoha představitelů snah o jazykovou kultivaci, které v tomto období kvetly. Neobyčejně se rozvíjela také [[hagiografie]], na síla nabíral obzvláště kult [[Jan Nepomucký|Jana Nepomuckého]], dosud nekanonizovaného.<ref>Černý (1996), s. 287–295.</ref> Vedle Michny, který byl činný i v této době, působili v oblasti kancionálové produkce též básníci [[Bedřich Bridel]] (1619–1680), jinak známý jako autor básně „[[Co Bůh? Člověk?]]“ (1659), a [[Felix Kadlinský]] (1613–1675), jenž přeložil původně [[Friedrich Spee|Speeovu]] německou sbírku jako ''[[Zdoroslavíček]]'' (1665). Kancionály postupně směřovaly k vytváření rozsáhlých kolektivních souborů, nejznámějším z nich je Šteyerův ''[[Kancionál český]]'' (1683). V této generaci začal též vznikat nový jezuitský překlad bible, ''[[Bible svatováclavská]]'' – roku 1677 byl vydán překlad [[Nový zákon|Nového zákona]].<ref>
▲ | příjmení = Lehár
▲ | jméno = Jan
▲ | titul = Baroko
▲ | příjmení sestavitele = Lehár
▲ | jméno sestavitele = Jan
▲ | příjmení sestavitele2 = Stich
▲ | jméno sestavitele2 = Alexandr
▲ | příjmení sestavitele3 = Janáčková
▲ | jméno sestavitele3 = Jaroslava
▲ | příjmení sestavitele4 = Holý
▲ | jméno sestavitele4 = Jiří
▲ | sborník = Česká literatura od počátků k dnešku
▲ | vydavatel = Nakladatelství Lidové noviny
▲ | odkaz na vydavatele = Nakladatelství Lidové noviny
▲ | místo = Praha
▲ | rok vydání = 2006
▲ | isbn = 978-80-7106-308-7
▲ | strany = 134–135
▲ | počet stran = 1058
[[Soubor:Bohuslav Balbin (1621–1688) pic01 crop.jpg|náhled|Jezuitský učenec [[Bohuslav Balbín]], přední český barokní historik a obhájce českého jazyka]]
| |||